Čestní občané

Článek obsahuje přehled čestných občanů městyse Lázně Toušeň, včetně stručného životopisu, dosažených úspěchů či ocenění a seznamu použitých zdrojů a literatury. Adolf Branald, spisovatel, hudebník a herec
Albert Jonáš, architekt a grafik
Jarmila Novotná, operní pěvkyně a herečka
Josef K. Petráš, katolický kněz, sběratel starožitností
Emil Zátopek, atlet, běžec
Dana Zátopková, atletka, oštěpařka
Tomáš Sedláček, armádní generál v. v., ing., voják z povolání

Adolf Branald, spisovatel, hudebník, herec
* 4. 10. 1910 v Praze, + 28. 9. 2008 v Praze. Syn dramatika, divadelního režiséra a herce Richarda Branalda, od dětských let hrál v otcově divadelní společnosti (pod jménem Karel Branald), v roce 1918 debutoval v němém filmu Českoslovesnký Ježíšek, hrál ve filmech Aloisův los (1919), Hraběnka z Podskalí (1925), Komptoiristka (1922) a Venoušek a Stázička (1922). Velmi brzy se uplatnil též jako klavírista a jazzman v Lázních Toušeň a Houštka, i jako dramatik a skladatel (A v tom zámku byla panna). Spisovatelský postřeh a dar poutavého vyprávění obohatila jeho občanská povolání v motorismu a na železnici, i redaktorská práce v nakladatelství Čs. spisovatel, kde se mj. zasloužil o vydání díla Ed. Basse. Do literatury vstoupil historickými romány z hereckého života Stříbrná paruka (1947), Chléb a písně (1952) a Skřínka s líčidly (1960), důvěrnou znalostí prostředí popsal počátky českého automobilismu (Dědeček automobil, 1955) i filmu (My od filmu, 1988), válečná léta (Severní nádraží, 1949, Lazaretní vlak, 1950, Dva muži v jedné válce, 1979) a spisovatelskou práci (Andělské schody, 1990, Báječní muži na létajících ořích, 1992). Do jeho spisovatelského záběru náleží rovněž knihy pro mládež Vandrovali vandrovníci (1956), Král železnic (1959), povídkové reportáže Hrdinové všedních dnů (1953), Ztráty a nálezy (1961), Promenáda s jelenem (1963) i detektivní příběh Důvod k zabití (1969). S objevností a pietou se věnoval opomíjeným osobnostem (My od divadla, 1983, Zlaté stíny, 1980) i Praze (Zrození velkoměsta, 1985). Široké známosti došly díky zfilmování jeho novely Vizita a Sestřičky (1967). Své časté návraty do Toušeně, kde byl jmenován čestným občanem (1985), zachytil v autobiografických memoárech Sentimentální průvodce po pražském nábřeží (1970), Valčík z Lohengrina (1972) , Děkovačka bez pugétu (1994) a Můj přítel Kamil (1998). Za celoživotní dílo byl roku 1996 vyznamenán Křišťálovou knihou PEN-klubu.

[J. Králík: Toušeň a divadlo, MNV 1983; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 64; Slovník českých spisovatelů 1, Brána 1995, s. 68-69; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9; J. Králík: Křišťálová kniha Adolfa Branalda, TOK V, 1996, č. 4, s. 13; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 15-16; L. Hnízdová: Lázně Houštka, TOK V, 1996, č. 12, s. 11]

Albert Jonáš, architekt a grafik
* 7. 3. 1893 na Královských Vinohradech, + 30. 5. 1974 v Praze, na Akademii výtv. umění v Praze 1912-1915 byl žákem Jos. Loukoty a Vlaha Bukovace, po válečném zajetí v Itálii dokončil pražská studia akademické architektury u Jana Kotěry a grafiky u Maxe Švabinského (1920). Projektoval městské regulace (Libeň, pasáž Rokoko na Václavském náměstí), tovární centra (Ringhoffer), lázeňské objekty (terasy Radiumpaláce v Jáchymově) a palácové rezidence (Petschkovy paláce v pražské Stromovce) aj., z nichž řadu také sám stavebně vedl. Podle jeho projektů byly postaveny salonní železniční vagony pro presidenta T. G. Masaryka a pro egypského krále Fuada. Od třicátých let se jako poradce firmy V. Neubert věnoval užité grafice filmovým a divadelním plakátům, poštovním známkám (také pro Srbsko a Albánii), grafickému ztvárnění frankotypů, firemním znakům, tvarování průmyslového zboží a výstavnictví. Kompletně projektoval tři ročníky Vzorkových veletrhů v Praze, světovou výstavu poštovních známek Praga 1950 a další výstavy pro Švýcarsko, Francii, Indii a Dálný východ. Propagací uměleckých památek, figurálních námětů a portrétů na sériích zápalkových nálepek vzbudil uznání v Americe a Austrálii. Působil též jako ilustrátor (1966: učebnice Zoologie a Dějepisu, 15 vydání také slovensky, maďarsky a ukrajinsky). Po léta byl předsedou umělecké komise při Brněnských vzorkových veletrzích. V Lázních Toušeni, kam pravidelně od mládí zajížděl na léto, se věnoval propagaci lázní (mj. je autorem loga Slatinných lázní Toušeň, 1973), spolupracoval s místními ochotníky, pro TJ Sokol projektoval parkovou úpravu a vstupní bránu sportovišť a vypracoval projekty rozšíření lázní a reprezentativních staveb v obci; 11. 3. 1973 byl jmenován čestným občanem Toušeně. Souborná posmrtná výstava výběru z díla ve škole v Toušeni v dubnu a květnu 1979.

[A. Jonáš: Studie o čs. otiscích frankotypu, Praha 1933; P. Toman: Nový slovník čs. výtv. umělců I, 1947, s. 442; A. Jonáš šedesátiletý, Výtvarná práce 1. 4. 1953; J. Králík: Potkáte ho u Labe, Svoboda LXXXII, č.55, 6.3.1973, s. 5; I. Leiš: Frankotypové opojení arch. A. Jonáše, Filatelie XXVI, 1976, č. 21, s. 657-659; J. Králík: Zasloužilý umělec akad. arch. A. Jonáš, katalog k výstavě v Toušeni, 1979, s. 11-12; -Ko-: Průřez dílem A. Jonáše, Propagace XXV, 1979, č. 7, s. 24; J. Králík: Inspirace Trójou, Svoboda LXXXVIII, 29. 4. 1979, s. 11; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 38; K. Pátrová: Kalendárium, Muzejní listy OM Praha-východ 4, 1998, s. 8]

Jarmila Novotná, operní pěvkyně, herečka
* 23. 9. 1907 v Praze, + 9. 2. 1994 v New Yorku, po elévské zkušenosti v činohře ND v Praze a studiu zpěvu s Emou Destinnovou a Hilbertem Vávrou debutovala 1925 na scéně ND jako Mařenka v Prodané nevěstě. Další studia u Emilia Piccoliho v Miláně jí otevřela cestu k triumfu ve veronské Aréně (Gilda v Rigolettu 1928) a vedle řady hostování (Londýn, Vídeň, Neapol) i k trvalému angažmá v Berlíně 1929-33 (Královna noci v Kouzelné flétně, Mařenka, Gilda, La traviata, Madame Butterfly, Manon Lescaut). Od 1934 přijala angažmá ve Státní opeře ve Vídni, kde mj. premiérovala Lehárovu Giudittu a nastudovala mj. Mimi v Bohémě, Oktaviána v Růžovém kavalíru, Olympii, Antonii i Giuliettu v Hoffmannových povídkách a pro festivaly v Salcburku Fiordiligi v Cosi fan tutte, Hraběnku ve Figarově svatbě a Paminu v Kouzelné flétně (dirig. Arturo Toscanini, 1937). Současně trvale hostovala v ND v Praze (mj. Karolina ve Dvou vdovách, Rusalka) a na operních scénách v Olomouci, Ostravě, Brně Bratislavě, zpívala s Českou filharmonií (za řízení Alex. von Zemlinského a V. Talicha i v Londýně) a hrála ve filmech (Prodaná nevěsta, Frasquita aj.). Pohostinsky vystoupila rovněž ve Florencii (Cherubín ve Figarově svatbě, Antonie), ve Velké opeře v Paříži (Giuditta), v Teatro alla Scala v Miláně (Alice ve Falstaffu) a v řadě dalších měst mj. i v Lázních Toušeni. V zámoří se poprvé představila 1939 jako Madame Butterfly v San Francisku a 5. 1. 1940 jako Mimi v Metropolitní opeře v New Yorku, kde pak získala angažmá na dalších šestnáct sezon. Vedle toho zpívala v desítkách měst po celých USA i v Kanadě, na Kubě a v Jižní Americe (Buenos Aires, Rio de Janeiro, Santiago de Chile). Za války všestranně podporovala humanitární pomoc své vlasti (koncerty, premiéra Martinů Nového špalíčku, nahrávka Lidických písní s Janem Masarykem u klavíru). Po válce znovu vystoupila v Praze (Taťána v Evženu Oněginovi), Salcburku (Eurydika v Orfeovi), filmu (The Search = Poznamenaní, Velký Caruso) a televizi. Únor 1948 a zabavení rodinného majetku v Litni u Berouna ji přinutily k návratu do USA. Aktivní uměleckou dráhu uzavřela v roce 1956. Do vlasti zajížděla za lázeňským léčeném do Třeboně a do Toušeně, kde přijala čestné občanství (6. 8. 1992). Její dráhu dokumentují operní komplety a recitály na CD i knižní memoáry Byla jsem šťastná.

[The Metropolitan Opera Encyclopedia, New York 1987, s. 255; heslo J. N., Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia 1988, s. 342-343; J. Novotná: Byla jsem šťastná, Melantrich 1991; J. Králík: J. N. - malý portrét velké umělkyně, Hudební rozhledy 1991, č.2, s. 90-94; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 499; J. Králík: J. N. je poklad, Harmonie 1994, č. 4, s. 28-29; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 6; M. Marková: Femina, portréty českých žen, Brno 1998, nestránkováno]

Josef K. Petráš, katolický kněz, sběratel starožitností
* 15. 8. 1824 v Brandýse n/L, + 9. 4. 1904 v Kostelci n/L, syn brandýského měšťana a mistra řeznického Jakuba Petráše, pochován na hřbitově v Brandýse n/L; své jméno rozšiřoval podle zakladatele řádu piaristů bližším určením "Josef Kalasánský". Po řadu let působil jako kaplan v Brandýse n/L (7. 8. 1953 křtil Just. V. Práška), poté děkan v Kostelci n/L a nesídelní kanovník vyšehradský. Byl znám, vážen a ctěn jako sběratel památek a starožitností. Dík jeho soustavné práci se zachovaly ve sběratelské pozůstalosti (dnes v archívu Okresního muzea Praha-východ v Brandýse n/L) i v přepisech do kronik mj. soupisy domů v Brandýse s pamětmi starších současníků z doby před velkým požárem 1827, podrobné dobové popisy chrámů, kaplí a posvátností, výpisy z archivu brandýského děkanství, výpisy z později již nedostupných pamětí děkana Kamínka, aj. Od 1861 až do svého odchodu do Kostelce n/L byl členem městského zastupitelstva v Brandýse n/L. Významně se zasloužil rovněž o rozvoj duchovního života regionu: v listopadu 1866 byl v uznání za zásluhy o vybavení a vysvěcení kapličky sv. Floriana v Toušeni (1852) jmenován čestným občanem Toušeně. Z jeho sbírek hojně čerpal historik J. V. Prášek.

[J. V. Prášek: Brandejs n/L, město, panství i okres, 1908-1910, I: s. V, II: s. VI, 36-37, 89, 94, 166-168, 248, 295; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9]

Emil Zátopek, atlet, běžec
* 22. 9. 1922 v Kopřivnici, manžel D. Zátopkové, 1943 a 1944 se účastnil dvou soustředění nejtalentovanějších českých atletů, pořádaných v Toušeni ing. J. Hronem a MUDr. V. Králíkem, vynikl jako vůbec nejúspěšnější čs. atlet: čtyřnásobný olympijský vítěz, trojnásobný mistr Evropy, držitel osmnácti světových a jedenapadesáti čs. rekordů. Jeho zlatá medaile na Olympijských hrách v Londýně (1948) za běh na 10 km (29:59,6) znamenala první lehkoatletické olympijské vítězství čs. sportovce. Následující tři zlaté medaile za běhy na 5 km (14:06,6) a 10 km (29:17,0) a za marathon (2;23:03,2) na Olympijských hrách v Helsinkách (1952) zůstaly bez obdoby. Na mistrovstvích Evropy nenašel soupeře v roce 1950 pro tratě 5 km (14:03,0) a 10 km (29:12,0), a v roce 1954 pro 10 km (28:58,0). Již předtím zazářil v Polabí v Houštce u St. Boleslavi ve třech památných dnech: 29. září 1951, kdy v rámci hodinového běžeckého závodu překonal tehdejší světové rekordy na 10 mil (48:12,0), na 15 km (44:54,6), na 20 km (59:51,8) i v samotné hodinovce (20,052 km), o rok později 26. října 1952 padly v Houštce jeho zásluhou za vytrvaleckého běhu další tři světové rekordy: na 15 mil (1;16:26,4), na 25 km (1;19:11,8) a na 30 km (1;35:23,8); do třetice pak v dalším podzimu 1. listopadu 1953 překonal v Houštce tehdejší světový rekord na 6 mil (28:08,4) a svůj vlastní na 10 km (29:01,6). Další dva (své) světové rekordy překonal na atletickém stadionu v Čelákovicích 29. října 1955 v běhu na 25 km (1;16:36,4) a na 15 mil (1;14:01). Svou vlast reprezentoval v letech 1947-57 ve třiceti mezistátních utkáních. Pro léta 1949, 1951 a 1952 vyhlášen nejlepším sportovcem světa, jeho světové rekordy na 10 a 15 mil a na 25 km vzdorovaly překonání deset let, a v hodinovce a na 30 km plných dvanáct let. Dosud nebyl překonán jeho čs. redord na 25 km. 1975 vyznamenán mezinárodní trofejí Fair play Pierra de Coubertina. Od 1969 se pravidelně vrací do Lázní Toušeně, kde byl 23. 2. 1991 jmenován čestným občanem. 20. 1. 1993 jmenován rovněž čestným občanem Brandýsa n/L -St. Boleslavi. 26. 6. 1999 byl vyhlášen českým olympionikem století.

[A. Janecký: Slavné postavy naší atletiky, Praha 1946, s. 466-469; E. Zátopek: Můj tréning a závodění, 1955; D. a E. Zátopkovi vypravují, STN 1962; J. Kaluha: Světové sportovní rekordy dosažené v Houštce, Zpravodaj města Brandýs n/L - St. Boleslav, 19. 6. 1966, s. 32-33; I. Hanousek - J. Lacina: Naši slavní sportovci, Albatros 1987, s. 18-19; J. Jirka - J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 598-600; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 820; B. Trnka: Zátopkovi v Toušeni, TOK II, 1993, č. 5, s. 3; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 98-99; E. Zátopek: Vzpomínka na Toušeň, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 26-31; M. Jirák: Toušeňské lázně a sportovci, tamže s. 46-49; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 52-53]

Dana Zátopková, atletka, oštěpařka
* 22. 9. 1922 v Karviné, manželka E. Zátopka, závodnice v hodu oštěpem, poprvé zvítězila 1946 v Třeboni a již 1947 získala v Praze titul mistryně ČSR. Zúčastnila se Olympijských her 1948 v Londýně a 1952 v Helsinkách, kde byla první ženou, která pro čs. atletiku získala zlatou olympijskou medaili (50,47m). Stala se dvojnásobnou mistryní Evropy (1954 v Bernu: 52,91m a 1958 ve Stockholmu: 56,02m), držitelkou stříbrné medaile z Olympijských her 1960 v Římě a dvou evropských rekordů (56,02 ve Stockholmu 1958, 56,67 v Bukurešti 1958) i rekordu světového (55,73 m v roce 1958 v Praze). Zúčastnila se více než 170 lehkoatletických závodů mj. ve Vídni, Krakově, Moskvě, Bukurešti, Bruselu, Budapešti, Lipsku, Kyjevě, Oslo, Erfurtu, Bělehradě, Karlsruhe, Norimberku, Manchesteru, Neapoli, Melbourne, Solingen, Minsku, Göteborgu, Pekingu, Carraře a Berlíně. V Polabí 15. 10. 1953 zvítězila při závodech v Houštce. Svou aktivní dráhu uzavřela 1964 jako devětadvacetinásobná vítězka 41 mezistátních utkání a držitelka sedmnácti čs. rekordů, z nichž poslední (osobní rekord 56,67m v Bukurešti 1958) vzdoroval překonání plných 17 let. V 70. letech, kdy byla ústřední trenérkou vrcholových sportovců, se zasloužila o obnovení kontaktu Slatinných lázní v Toušeni se sportovci, z nichž pak do Lázní Toušeň nejčastěji přijížděli olympijský vítěz Ludvík Daněk, držitelka světových rekordů Helena Fibingerová, držitelka dalšího světového rekordu Jarmila Kratochvílová, mistr světa Imrich Bugár, olympijští vítězové veslaři bratři Svojanovští, mistři Evropy ve štafetovém běhu Kříž-Demeč-Kynos-Bohman atd. 23. 2. 1991 byla jako první žena jmenována čestnou občankou Lázní Toušeně.

[D. a E. Zátopkovi: V klincovkách a s oštepom, Bratislava 1960; D. a E. Zátopkovi vypravují, STN 1962; I. Hanousek - J. Lacina: Naši slavní sportovci, Albatros 1987, s. 20-21; J. Jirka - J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 600-601; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 820; B. Trnka: Zátopkovi v Toušeni, TOK II, 1993, č. 5, s. 3; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9; E. Zátopek: Vzpomínka na Toušeň, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 26-31; M. Jirák: Toušeňské lázně a sportovci, tamže s. 46-49; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 54]

Tomáš Sedláček, armádní generál v. v., ing., voják z povolání
* 8. 1. 1918 ve Vídni, + 27. 8. 2012 v Praze, nejmladší ze tří synů plk. int. Tomáše S., absolvoval ve stopách otce vojenskou dráhu: maturoval v Praze na Smetance (1935) a studoval na Vojenské akademii v Hranicích (1938), v dubnu 1940 odešel ilegálně do čs. zahraničních vojsk do Francie a po jejím pádu do Velké Británie (pův. jako dělostřelec, absolvoval speciální para-kurs), odtud 1944 převelen přes Středomoří a Blízký východ (Haifa, Damašek, Bagdád, Bassra, Teherán, Baku, Černovice) na východní frontu k 2. paradesantní brigádě I. Čs. armádního sboru jako náčelník štábu dělostřelectva. S brigádou se zúčastnil zahájení Dukelské operace a později s ní byl letecky přesunut na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Po potlačení povstání přežil zimní měsíce 1944/45 v Nízkých Tatrách. Je nositelem tří Válečných křížů 1939, Řádu SNP I. třídy, medaile Za chrabrost, medaile Za zásluhy I. a II. třídy, Pamětní medaile se vzácnou kombinací štítků z Francie, Velké Británie a SSSR a dalších vyznamenání. Po válce začal pedagogicky působit na Vojenské akademii v Hranicích a absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze (1948). Poté se stal profesorem pro obor týl na Vysoké vojenské akademii v Praze. V roce 1951 byl jako zahraniční voják zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu vězení (Domeček, Pankrác, Kartousy = Valtice, Mírov, Leopoldov, Bytíz). Z žalářů a sedmiletých nucených prací v příbramských uranových dolech ho za devět let osvobodila amnestie (1960). Po návratu na svobodu při zaměstnání skladníka vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a poté až do důchodu pracoval na projektové správě Pražské stavební obnovy. V roce 1990 byl plně rehabilitován, v roce 1991 mu prezident republiky propůjčil Řád M. R. Štefánika, téhož roku byl zvolen předsedou obnovené Čs. obce legionářské, v roce 1992 jmenován do hodnosti generálmajora, v roce 1998 do hodnosti generálporučíka a v roce 2008 do hodnosti armádního generála v. v. Nakladatelství AVIS ministerstva obrany ČR vydalo knižně jeho vzpomínky pod názvem Vydržet! (2008). Žil v domku po rodičích v Lázních Toušeni.

[J. Králík: Plk. ing. T. Sedláček, Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 194; R. Cílek: A uvízneš za hrdlo, MV ČR Praha 1993, s. 44-59; T. Sedláček: Byli jsme vždy nositeli a pokračovateli myšlenek legionářských, Denní Telegraf 19. 3. 1994, s. 2; P. Schebesta: Proti nim, TOK IV, 1995, č. 5, s. 5; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 70; M. Kouba: Od vítězství k naději, David & Schoel 1996, s. 87-89; J. Šolc: Padáky nad Slovenskem, Ares 1997, s. 149-158; red.: Vážíme si hrdinů, TOK VII, 1998, č. 6, s. 1]