Neexistují vhodná data!
Jan (Jan Jiří) Benda, tkadlec, lidový muzikant
* 25. 5. 1682 (mylně uváděno 25. 4. 1686, kdy * bratr Jiřík)
ve Mstěticích, + 4. 12. 1757 v Nové Vsi u Postupimi, syn
Dorotky Markové a Bartoloměje Bendy (+ 1690) z Toušeně. Vyučil
se tkadlcem bílého plátna a po sňatku 30. 5. 1706 ve St.
Boleslavi s Dorotkou rozenou Brixiovou (1686-1762) ze Dřís se
stal starším cechu tkalcovského v Benátkách n/J. Současně
působil po celém okolí jako samorostlý muzikant, hráč
na cimbál (klapačku), hoboj a šalmaj. Z jeho deseti dětí (*
ve Starých Benátkách) přežilo sedm, z nich čtyři jako
hudebníci z povolání: František (1709-1786), Jan Jiří (1713-1752),
Jiří Antonín (1722-1795) a Anna Františka (1728-1781). Nejstašího
syna Františka dal učit hudbě již doma a v devíti letech ho
vzal do Prahy k dalšímu školení. Později nejproslulejšímu
Jiřímu Antonínovi zajistil studia na piaristické škole v
Kosmonosích a na gymnasiu v Jičíně. Františka navštívil
1734 již jako slavného houslistu na dvoře pruského krále
Fridricha II. Velikého v Ruppinu a na králův osobní zásah
pak přesídlil se zbytkem rodiny ze Starých Benátek do Nové
Vsi u Postupimi, kde s manželkou a celou již slavnou rodinou
šťastně oslavil 50. výročí svatby.
[G. J. Dlabacž: Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen, Prag 1815, sl.104; Vl Helfert: Jiří Benda I., Brno 1929; Černušák, G. - Helfert, Vl.: Pazdírkův hudební slovník naučný, Brno 1933-40, s. 60; Vlastní životopis Fr. Bendy, usp. Jar. Čeleda, Topičova edice 1939; red.: Příležitostné poštovní známky "Kulturní osobnosti 1959" (15 hal.: F. Benda), Filatelie IX, 1959, č. 12, s. 177-178;Čs. hudební slovník osob a institucí I, SHV 1963, s. 76; G. Černušák: Dějiny evropské hudby, Panton Praha 1964, s. 206, 216-217; F. Lorenz: Franz Benda und seine Nachkommen, Berlin 1967, s. 3-5; J. Králík: Čtvrt tisíciletí, Svoboda LXXXI, 30. 6. 1972, s. 4; J. Králík: Zapomenutá kolébka, Svoboda LXXXVI, 7. 8. 1976, s.10; L. Vrkočová: Domovem hudby, Panton 1988, s. 169-170; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 10-11; J. Hůlek: Medailon J. A. Bendy k 220. výročí úmrtí, Benátky n/J 1995, s. 6]
Otakar Červinka, prof. dr. Ing. DrSc., chemik
* 20. 5. 1925 v Toušeni, kde žije s rodinou. Po maturitě na
brandýském gymnasiu 1944 absolvoval 1949 jako žák prof. R.
Lukeše Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v
Praze, kde se po získání doktorátu technických věd (1950)
celoživotně věnoval pedagogické, vědecké a výzkumné práci
(DrSc. 1970, prof. 1990). Roku 1964 se stal proděkanem, v letech
1969-1971 vedoucím katedry organické chemie. Působí komisích
pro obhajoby kandidátských a doktorských prací (na VŠCHT i v
ČSAV), jako předseda České komise pro nomenklaturu organické
chemie a předseda odborné skupiny organické chemie při České
společnosti chemické. V roce 1971 založil na VŠCHT cyklus přednášek
každoročně dosud se opakujících "Publikum z organické
chemie", a působí více než 20 let jako organizátor a předseda
konferencí "Pokroky v organické a farmaceutické chemii"
na zámku v Liblicích u Mělníka. Přednášel rovněž v
zahraničí, kde je řazen k předním odborníkům svého oboru,
mj. v Maďarsku (1957), v Polsku (1973, 1979), v Německu v Halle
(1962), Mohuči (1968, 1980, 1989, 1991, 1994), Řezně (1989),
Bonnu (1969, 1980), Bochumi (1980, 1989), Saarbrückenu (1980) a
Cáchách (1991), ve Švédsku na universitě v Lundu (1969, 1990),
ve Švýcarsku na konferencích o stereochemii v Bürkenstocku,
ve Francii na universitě v Orsay u Paříže (1978) a na ústavu
přírodních látek v Gif sur Yvette (1978), při přednáškovém
turné (1966) na universitách v Londýně, Cambridgi,
Birminghamu, Sheffieldu a Norwichi. Přednášel též u
farmaceuticky zaměřených firem: Roussel Uclaf (Paříž -
Romainville), Merck (Darmstadt), Hoechst-Pharma-Forschung (Frankfurt
n/M). Jeho redukce opticky aktivními alkoxylithiuminiumhydridy
byla převzata do standardní metodiky tohoto úseku chemie jako
Červinkova reakce. Doma i v cizině publikoval více než 200 původních
prací zejména o asymetrických reakcích a reakcích enaminů,
je autorem či spoluautorem 26 odborných monografií a vysokoškolských
učebnic, mj. Základy stereochemie a konformačního rozboru
(1966 s K. Bláhou a J. Kovářem, v rozšířené podobě
vyd. též anglicky 1970 a rusky 1974), Mechanismy organických
reakcí (1976, 1982), celostátní učebnice Organická
chemie (1969 s V. Dědkem a M. Ferlesem, 4 vydání), Enantioselektivní
reakce v organické chemii (1985), Chemie organických
sloučenin I a II (1986, 1988), Enantioselective
Reactions in Organic Chemistry (vyd. Horwood, London 1995) a
kapitol v kompendiích Advances in Heterocyclic Chemistry 6
(ed. A. R. Katritzky, Academic Press, New York 1966), Eneamines,
Synthesis, Structure and Reactions (ed. A. G. Cook, Marcel
Decker Inc., New York 1968, 1988), The Chemistry of Enamines
(ed. Z. Rappoport, Wiley, London 1994). Laureát státní ceny ČMT-SNTL
1987 a 1989. Roku 1976 byl vyznamenán Hanušovou medailí, 1978
medailí Coll ge de France, 1990 medailí Frant. Štolby, 1995
medailí Emila Votočka. Je čestným členem České společnosti
chemické a členem jejího hlavního výboru, členem Švýcarské
chemické společnosti a členem Švédské královské společnosti
pro udělování Nobelovy ceny za chemii.
[Sborník VŠCHT Praha 1985, s. 38; Chemické listy 79, 1985, s. 1004; 80, 1986, s. 783; 89, 1995, s. 331; H. Vykoukalová: Štafetový kolík výzkumu, Signál 18. 3. 1986, s. 13; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 99; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 203; Vl. Loyda: Z galerie žáků, Výroční zpráva gymnasia v Brandýse n/L 1913-1993, s. 38; Kdo je kdo v ČR, 1994, s. 88; Bulletin České společnosti chemické, jaro 1995, s. 34]
Vincenc Došek, ing., stavitel, starosta městyse
* 10. 8. 1826 v Toušeni v čp. 14, + 21. 8. 1890 v Toušeni v čp.
5, od 1844 studoval na pražské technice, kde 1849 jako první
ze svého rodiště dosáhl titulu stavebního inženýra. Jako
student prožil v Praze revoluční vření roku 1848, začal se
zajímat o historii a vstoupil do Společnosti Českého musea.
Ve své profesi se specializoval na železniční stavitelství.
Jeho hlavním působištěm se staly železniční stavby v Uhrách
včetně nádražních budov, např. v Prešpurku (Bratislavě).
V závěru své kariéry byl vrchním inženýrem c. a k.
rakousko-uherských státních drah. Po pensionování 1875 se vrátil
do rodné Toušeně hospodařit se svým synem v čp. 18 (zakoupeným
20. 7. 1867), ale pro svůj rozhled, znalost světa a vzdělání
(mj. hovořil plynně německy a dobře maďarsky a francouzsky)
byl již 19. 9. 1880 zvolen starostou městyse. Tento úřad vykonával
až do konce života, pouze s krátkou přestávkou let 1882-1885,
kdy byl starostou jeho bratr Tomáš Došek z č. 14 (1838-1888).
Zároveň působil jako člen c. a k. Okresní rady karlínské,
jako okresní dozorčí nad stavbou silnic a náměstek starosty
Brandýsa n/L. V letech 1880-1885 byl také předsedou místní
školní rady v Toušeni. Ve svém rodišti mj. výrazně
napomohl stavbě novogotického kostela sv. Floriana a
projektoval atypickou novorenesanční budovu nádraží. Stavba
byla povolena až po jeho osobní intervenci na ministerstvu drah
ve Vídni. Pro toušeňský hřbitov projektoval společně se svým
synem ing. Vincencem Doškem (1857-1928) novorenesanční
rodinnou hrobku z hořického pískovce. V této hrměstyse je i
pochován.
[J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1978, s. 26; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 145; V. Baiza: Rok 1848 v Čelákovicích a okolí, Zpravodaj města Čelákovic 1994, č. 12, s. 2; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9]
Čeněk Choděra, akademický malíř
* 13. 1. 1881 v Toušeni, + 2. 5. 1955 v Praze, pohřben v Lázních
Toušeni; svůj talent rozvíjel nejprve jako dekorativní malíř
v Praze, v Drážďanech a v Dijonu u Achilla-Théodora Cesbrona.
Po studiích na pražské Umělecko-průmyslové škole u Arnošta
Hofbauera pokračoval v Paříži na Académie des Beaux-arts u H.
A. Fauchona, J. J. Lefebra a L. Duvala-Gozlana, v akademii Julien
a soukromě u M. Utrilla. Na doporučení J. Dědiny a É. A.
Bourdella se stal řádným členem Société des artistes décorateur.
Obohacen kontakty s H. de Toulousem-Lautrecem i A. Rodinem se
postupně zaměřil na malbu v plenéru (Notre Dame, Place de
la Concorde, Střechy Paříže, Rue de la Paix) a s oceněními
z pařížských salonů podnikl 1910 uměleckou cestu do Londýna
(Na Temži, Londýnská mlha, Z londýnského parku). Do
vlasti se natrvalo vrátil v roce 1911 a brzy začal souborně
vystavovat (poprvé v Brandýse n/L 1912) a působit jako přední
člen Jednoty umělců výtvarných (od 1912). Za první světové
války sloužil u dělostřelectva na italské frontě. Poté byl
činný jako svobodný umělec. Rozhodující soubornou výstavu
uspořádal 1927 v Topičově salonu v Praze, četné další též
v Kodani, Vídni, Oslo i Stockholmu, kde vedle olejů zvláště
vysoce ceněny jeho akvarely. Často cestoval do ciziny (Odliv
moře v Normandii, San Giorgio Maggiore v Benátkách), ale
i po vlasti, zejména do Polabí (Břehy Labe, Pískaři na
Labi, Soutok Labe s Jizerou, Pouť v Toušeni), na Ostravsko,
do Beskyd a horských oblastí Slovenska. Jeho díla zakoupily do
svých sbírek mj. Národní galerie, Galerie hl. m. Prahy,
Kancelář presidenta republiky a Poslanecká sněmovna. V rodném
kraji vystavoval také 1927 v Nových Benátkách, 1931 v Čelákovicích,
1935 v Kostelci n/L; posmrtné souborné výstavy 1967 v Čelákovicích,
1971 v Brandýse n/L, 1976 v Toušeni, 1983 v Praze (Středoč. G).
[F. Vlasák: Č. Choděra, Naše Polabí IX, 1931, s. 24-26; Z vypravování malíře Č. Choděry, Naše Polabí IX, 1931, s. 31-32; P. Toman: Nový slovník čs. výtvarných umělců I, 1947, s. 400-401; J. Králík: Čeněk Choděra, katalog k výstavě v Toušeni, podzim 1976; J. Králík: Malíř svého domova, Svoboda 13. 1. 1976, s. 5; J. Králík: Vyznání rodné zemi, Svoboda 16. 10. 1976, s. 10; J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1978, s. 21, 24; 1986, s. 21, 26; Zd. Manoušková: Č. Choděra, katalog výstavy Středoč. galerie v Praze 1983; O. Ivanek: Č. Choděra, katalog výstavy v Čelákovicích 1986; Zd. Micka: Sbírka výtvarného umění v OM Praha-východ - nové přírůstky z let 1981-1987, Studie a zprávy OM Praha-východ 9, 1987 (vyd. 1989), s. 67-68; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 34-35]
Miloslav Jech, archivář, historik, kazatel
*8. 2. 1926 v Toušeni; na filosofické fakultě UK v Praze absolvoval 1946-50 studium historie-filosofie. Jako aktivnímu křesťanu mu nebylo dovoleno doktorské studium. Krátce vyučoval na středních školách 1950-51 v Teplicích, a 1951-52 v Čelákovicích. Pro tzv. „náboženské předsudky“ byl persekvován již v době studia, roku 1953 byl propuštěn ze školství a poslán na tři roky nucených prací do Pomocných technických praporů (PTP); poté směl pracovat pouze v Zemědělsko-lesnickém archivu v Mnichově Hradišti, kde však dosáhl funkce vedoucího. V letech 1956-58 vykonával funkce zástupce vedoucího Zemědělsko-lesnického archivu v Děčíně. Po zákroku Krajské správy ministerstva vnitra Ústí nad Labem 1958 mu nastaly nové obtíže se zaměstnáním. Z politických důvodů byl propuštěn a 1958-65 pracoval jako dělník nebo úředník; v té době začal soukromě studovat teologii a působit jako laický kazatel Církve bratrské. Po složení zkoušek kazatelsky působil 1965-88 nejprve v Orlických horách, poté na východním Slovensku. Po listopadu 1989, když už trávil odpočinek v Dolních Počernicích, byl roku 1991 pro své vynikající osobní vlastnosti a zkušenosti povolán do Evangelikálního teologického semináře v Praze jako jeho první ředitel. V postavení profesora přednášel církevní dějiny a dějiny dogmatu. Publikoval práce v oboru dějin církve, mj. Správa šluknovského panství a jeho archiv za Dietrichštejnů (Sborník Severočeského muzea, 1, 1958, společenské vědy, 84-100); skripta Dějiny církve mezi autoritou Písma a tradice. Svůj duchovní odkaz studentům shrnul do výzvy, aby usilovali o otevřenou mysl k poslušnému naslouchání Božího slova a o hořící srdce pro věci Božího království.
[Biografický slovník archivářů českých zemí]
Marie Krakešová, RNDr., průkopnice sociální práce
* 3. 7. 1898 v Toušeni, + 22. 2. 1979 v Praze, rozena Došková,
pohřbena v Toušeni. Po maturitě na dívčím reálném
gymnasiu s latinou a francouzštinou v Praze (Minerva) studovala
antropologii, zoologii a přírodní filosofii na přírodovědecké
fakultě UK a současně i I. Sociální školu. Jako první
studentka z Toušeně obdržela stipendium ke studiu v USA (19201922
sociologie na Vaasar College) a posléze v Praze získala na UK u
prof. Matějky doktorát přírodních věd (1923). Konečně se
tak dostala k psychologii, kterou chtěla původně studovat, ale
i k sociální práci, jejíž metodiku přenesla do Československa
a u níž pak zakotvila na stálo jako profesorka našich prvních
sociálních a zdravotních škol a autorka několika průkopnických
knih v tomto oboru (Sociální případ, 1934; Psychogenese
sociálních případů, 1946; Výchovná sociální
terapie, 1973). Psychologické a právní aspekty svého
oboru prohlubovala konzultacemi se svým manželem JUDr. Jos.
Krakešem, vedoucím pracovníkem ministerstva sociální péče
(sňatek 1924). Úzce spolupracovala rovněž s dr. Alicí
Masarykovou a ještě v letech 19461949 přednášela na sociální
fakultě Vysoké školy politické a sociální v Praze. Ze sociální
práce odstraňovala charitativní prvky, improvizaci, empirismus
a ryze technické přístupy. Zdůrazňovala nutnost pomoci
klientům ke změně životního postoje a k nalezení vlastních
východisek z problémů, to vše za vysoké odbornosti sociálních
pracovníků a týmové práce. Po uzavření aktivního působení
ještě pracovala jako konzultantka ministerstva práce a sociálních
věcí. Její poslední prací byla studie Sociální diagnóza
a výchovná sociální terapie (1978).
[J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1986, s. 26; J. Králík: RNDr. M. Krakešová, Lázně Toušeň - 100 let nové školy, 1992, s. 170]
Jan Králík, zakladatel slatinných lázní
* 14. 11. 1864 v Toušeni, + 1. 3. 1946 v Toušeni, kde je také
pohřben, otec doc. MUDr. Vojmíra Králíka, CSc. Absolvoval Učitelský
ústav v Praze a nastoupil na učitelské místo v Dubí u Doks.
Po předčasném skonu svého otce Jana Králíka (7. 12. 1837 -
12. 5. 1888), zakladatele lázní v Toušeni (zal. 10. 3. 1868),
převzal vedení lázní, zadal chemický rozbor lázeňského
pramene a sirnoželezité slatiny z nově přikoupených pozemků
pod Čelákovem, lázně stavebně rozšířil (1891) a založil
a vybudoval nové Slatinné lázně (1899), které
dovedl k velkému rozkvětu. Publikoval první lázeňské průvodce.
Zároveň byl i starostou městyse Toušeň (1897-1907) a v březnu
1900 založil Spořitelní a záložní spolek pro Toušeň
a okolí, jehož pak byl po déle než tři desetiletí předsedou
(starostou). Působil rovněž v kuratoriu Zemědělské školy v
Brandýse n/L. Počátkem nového století založil v Toušeni
nový lázeňský park, který nazval Itálie, dal
parkově upravit stráň pod Hradištkem a postavit lázeňskou
kolonádu (1912 s monogramem J. K.). Byl rovněž aktivním
hudebníkem, jako sólista zpíval s brandýským Bojanem (V
studni 1907 a 1911: Janek), v Toušeni založil a vedl pěvecký
sbor Smetana (1912-14). Na léta 1913-1919 byl opět zvolen
starostou městyse. Po roce 1919 byl zvolen do čela Náboženské
městyse čelákovické, jíž věnoval zvon se jménemJežíš
Kristus s mottem Pokoj všem. V Toušeni mj.
podporoval Okrašlovací spolek, archeologický průzkum
Hradištka a vystoupení předních umělců v místních lázních.
[J. V. Prášek: Brandejs n/L, město, panství i okres II, 1910, s. 278; Zprávy, Dalibor XXXIV, 1911, s .58; F. Vlasák: O toušeňských lázních, Naše Polabí V, 1928, s. 146-147; J. Králík: Spořitelní a záložní spolek pro Toušeň a okolí, vyd. 1932; A. Pošta: Naše zvony, Památník Husova sboru církve čsl. v Čelákovicích, 1936, s. 19-22; J. Králík: Toušeň, vyd. MNV 1978, 1986, s. 31; J. Králík: Lázně Toušeň, TOK IV, 1995, č. 1, s. 13; V. Kristen: 100 let zemědělského školství na Brandýsku, Almanach Zemědělské školy v Brandýse n/L, s. 11, 14]
Jan Králík, RNDr. CSc., vědecký pracovník
* 21. 3. 1947 v Toušeni, syn doc. MUDr. V. Králíka, CSc.; po maturitě na gymnasiu v Brandýse n/L (1965) absolvoval se studijními stážemi v Budapešti, Berlíně a Kodani matematicko-fyzikální fakultu UK (1970), od té doby působí v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Praze v oboru matematické lingvistiky. Dál studoval postgraduálně na filosofické fakultě (1974), v Divadelním ústavu (1978), a na matematicko-fyzikální fakultě UK (RNDr. 1983). Roku 1980 získal výroční Cenu nakladatelství MF za překlad knihy A. Rényiho Dialogy o matematice (z němčiny, angličtiny a ruštiny). Po pádu politických překážek obhájil kandidátskou disertaci Pravděpodobnostní modely v kvantitativní lingvistice (CSc. 1994). Vědecké práce z kvantitativní lingvistiky publikoval v odborných časopisech a sbornících také v Německu, Holandsku, Finsku, Maďarsku, Velké Británii a USA. Je mj. spoluautorem Českého akademického korpusu a Retrográdního slovníku současné češtiny, spoluzakladatelem Skupiny pro počítačový fond češtiny, Ústavu českého národního korpusu FF UK a International Quantitative Linguistics Association (IQLA při universitě v Trevíru). Předsedal vědeckým konferencím v Trevíru, Helsinkách a Praze, přednášel také v Rakousku, Maďarsku a Velké Británii. Souběžně se věnuje regionální kultuře (od 1968 jako kronikář městyse Lázně Toušeň vydal deset menších knižních publikací), jeho projekt Vlastivědných videopohlednic z brandýského Polabí obdržel cenu přehlídky Tour Region Film 2003 v Karlových Varech. Od roku 1974 byl lektorem a v letech 1991-95 předsedou celostátního výboru Hudební mládeže ČR, od 1989 je členem výboru Českého spolku pro komorní hudbu, 1992 spoluzaložil Klub Emy Destinnové, od 1996 je rektorem Školy Aria. Věnuje se také hudební publicistice a dramaturgii, spolupracuje s rozhlasem, televizí, gramofonovými firmami a odborným tiskem i v zahraničí, publikoval řadu monografií (Beethoven 1978, Verdi 1981, Wagner 1983, Dvořák 1985, Smetana 1990), k vydání připravil autobiografie pěvkyň J. Novotné (1991) a S. Červené (1999) a za vydání kompletního gramofonového odkazu E. Destinnové (1994) převzal vyznamenání Preis der deutschen Schallplattenkritik (1995). Ve volné tvorbě napsal pro skladatele O. Kvěcha libreta k miniopeře, čtyřem dětským operám, kantátě a melodramu. Od roku 2000 je členem předsednictva IQLA, 2005 byl zvolen předsedou vědecké rady ÚJČ AV ČR.
[R. Pečman: Slovo o autorech sborníku Čechy – rezervoár hudebnosti, Benátky n/J 20. – 21. 5. 1976, s. 177; Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 52; Vl. Loyda: Z galerie žáků, Výroční zpráva gymnasia v Brandýse n/L 1913-1993, s. 42; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 44-45; L. Štrobach: Dr. J. Králík, CSc., TOK V, 1996, č. 3, s. 7; International Who's Who in Music, Cambridge 1996, s. 518; Five Thousand Personalities of the World VI, The American Biographical Institute 1998, s. 149; Dictionary of International Biography, 31st Edition, IBC Cambridge 2004, s. 598; Who is…? (v České republice), 1. vyd., Zug 2002, s. 395; 2. vyd., Zug 2003, s. 585; 3. vyd., Zug 2004, s. 628; 4. vyd., Zug 2005, s. 603, 5. vyd., Zug 2006, s. 758-759]
Vojmír Králík, doc. MUDr. CSc., lékař, balneolog
* 13. 5. 1915 v Toušeni, + 11. 3. 1973 v Toušeni, syn
zakladatele Slatinných lázní v Toušeni J. Králíka (1864-1946),
otec J. Králíka (*1947), v mládí nadšený sportovec a klavírista.
Po maturitě na gymnasiu v Brandýse n/L (1934) absolvoval lékařskou
fakultu UK v Praze (1946). Externě působil na II. interní
klinice prof. Ant. Vančury, poté ve Fysiatrickém a
balneologickém ústavu prof. Ed. Cmunta. Na přelomu let
1948/49 byl vyslán jako sekundář do Okresní nemocnice v
Brandýse n/L, odkud přešel v březnu 1949 natrvalo do
Fysiatrického a balneologického ústavu UK, vedeného prof. Fr.
Lenochem. Od roku 1952 byl vedoucím lékařem I. výzkumné
skupiny pro Bechtěrevovu chorobu, za jejíž léčby působil
také v Lázních Teplicích v Čechách, v Trenčianských
Teplicích, Františkových Lázních, Bojnicích, Lázních Bělohradě,
Mariánských Lázních a Piešťanech. Poté podobně vedl výzkum
léčby progresivní polyartritidy. Získal atestace z fysiatrie,
balneologie (1956) a revmatologie (1959).
Absolvoval dlouhodobé stáže v Berlíně a studijní cesty po lázních
v Německu (1959/1960). Vedle rozsáhlé ambulantní praxe přednášel
na fakultě všeobecného lékařství UK fysiatrii, balneologii
a revmatologii a autorsky se podílel na několika vydáních
skript a odborných učebnic. Založil a vedl celoroční kursy
nevidomých masérů (tři originální učebnice v bodovém písmu).
Přednášel na četných mezinárodních kongresech doma i v
zahraničí, spolupracoval na výukových filmech, byl odborným
poradcem ministerstva zdravotnictví a reprezentace čs. lázní
Balnea. Jako člen výboru a jednatel fysiatrické sekce Čs. lékařské
společnosti J. Ev. Purkyně vykonával funkci vědeckého sekretáře
Mezinárodních lékařských kursů v Karlových Varech. Kandidátská
disertace na téma Chrysoterapie progresivní polyartritidy (1965),
habilitace obhajobou práce Aktinoterapie školních dětí (1969).
Publikoval více než 100 vědeckých prací (česky, anglicky, německy,
rusky a francouzsky a v překladech do italštiny, španělštiny,
polštiny, bulharštiny a maďarštiny) také v Německu, Francii,
Švýcarsku, Itálii, USA, Kanadě a Japonsku. V letech 1969-1972
byl vedoucím redaktorem Fysiatrického a revmatologického věstníku.
[Za doc. MUDr. V. Králíkem, CSc., Fysiatrický a revmatologický věstník 51, 1973, s. 82; Vl. Mareš: Nedožité osmdesátiny doc. MUDr. V. Králíka, CSc., TOK IV, 1995, č. 5, s. 9; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 45-46; Lázně Toušeň - sport a sportovci, red. J. Králík, OÚ 1996, s. 15, 16, 26, 36, 51]
Rudolf Truhlařík, výtvarník
* 18. 2. 1929 v Toušeni, + 10. 10. 1991 v Brandýse n/L, se zkušeností
z Rotterovy školy reklamy a módního kreslení vystudoval
grafiku a průmyslovou retuš na Umělecko-průmyslové škole u
prof. Landy (1953). Učitelsky působil v Karlových Varech a od
1955 v Brandýse n/L, kde mj. připravil muzejní expozici o pravěku
Brandýska (1959). Po dalším studiu na pedagogické fakultě (1964)
pracoval v jejím rámci jako metodik výtvarné výchovy a
spolupracoval s mezinárodní organizací výtvarníků-pedagogů
INZEA při UNESCO. Souběžně se věnoval divadlu: v Toušeni
inscenoval hru V + W Kat a blázen (1956), Čs. televize uvedla
jeho vlastní hru Zrcadlo (1957) a spolu s hudebníkem
Bohumírem Hanžlíkem založil vlastní soubor Divadlo o páté
(1961-1970), na jehož scénách v Čelákovicích a v Brandýse
uváděl své další jevištní texty (Žraloci a kytara,
Revue za ohradou, Saloon Idaho aj.), Řadu jeho her vydala
Dilia (také Tak vznikl Neutron, Tak nám zabili Ferdinanda,
Čtyři dlouhé dny, Království Fantazie I. a Komedie II.,
Komedianti jedou, Žena z Gontvany). Roku 1966 založil
Zpravodaj Brandýs n/L - St. Boleslav a redakčně jej vedl. Když
byl z politických důvodů po roce 1968 nucen odejít ze školství,
začal se věnovat propagační grafice a výstavnictví, a jako
Svazu českých výtvarných umělců se podílel na výtvarném
řešení velkých reklamních ploch v Praze, Libereckých výstavních
trhů (1971-74), prodejních výstav v Brně (1973-78), Zahrady
Čech v Litoměřicích (1974) atd., též ve svém rodišti (výstavy:
200 let školy [1975], Čeněk Choděra [1976], Albert Jonáš [1979],
Marie Hartmanová [1981], Z historie Toušeně [1982], Toušeň a
divadlo [1983], 70 let organizované tělovýchovy v Toušeni [1989]).
Souborně vystavoval až u příležitosti svých šedesátin v
zasedací síni MNV v Toušeni 1989. Jeho volná malířská
tvorba je zastoupena v reprezentačních prostorách Slatinných
lázní Toušeň. Knižně uspořádané vzpomínky vyšly
posmrtně 1992 pod názvem Můj strýc Artur aneb Vzpomínky
na Voskovce a Wericha.
[J. Olexa - Vl. Loyda: Jména mistrů, Zpravodaj města Brandýs n/L - St. Boleslav, 19. 6. 1966, s. 22; J. Králík: Tisk k souborné výstavě R. Truhlaříka, MNV Toušeň 1989; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 83-84]
Břetislav Zahradník, publicista, básník
* 10. 7. 1901 v Toušeni, + 1944 v koncentračním táboře, již
za studií na brandýském gymnasiu pořádal literární a
recitační akademie a 1. 11. 1918 prosadil v Toušeni založení
Sokola. Maturoval v Brandýse n/L roku 1921, během dalších
studií v Praze vydal první knížku veršů Mluvící ráno (Toušeň,
1923). Přátelsky se stýkal s bratry Josefem a Karlem Čapkovými,
kteří za ním přijížděli do Toušeně. Jako redaktor se
politicky angažoval vždy s velkým vlasteneckým zápalem. Mj.
byl mezi řečníky při odhalení pamětní desky Al. Rašína v
Žitné ul. č. 10. Jako tajemník Republikánské strany byl za
okupace zatčen. Zahynul v koncentračním táboře.
[M. Sušická: Setkání s osobnostmi, Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 177- 179; T. Sedláček: Ze sokolského zápisníku, Lázně Toušeň - sport a sportovci, 1996, s. 3-5; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 98]