Známí rodáci

Článek obsahuje přehled známých rodáků městyse Lázně Toušeň, včetně stručného životopisu, dosažených úspěchů či ocenění a seznamu použitých zdrojů a literatury. Jan (Jan Jiří) Benda, tkadlec, lidový muzikant
Otakar Červinka, prof. dr. ing. DrSc., chemik
Vincenc Došek, ing., stavitel, starosta městyse
Čeněk Choděra, akademický malíř
Miloslav Jech, archivář, historik, kazatel
Marie Krakešová, RNDr, průkopnice sociální práce
Jan Králík, zakladatel slatinných lázní
Jan Králík, RNDr. CSc., vědecký pracovník
Vojmír Králík, doc. MUDr. CSc., lékař, balneolog
Rudolf Truhlařík, výtvarník
Břetislav Zahradník, publicista, básník

Jan (Jan Jiří) Benda, tkadlec, lidový muzikant
* 25. 5. 1682 (mylně uváděno 25. 4. 1686, kdy * bratr Jiřík) ve Mstěticích, + 4. 12. 1757 v Nové Vsi u Postupimi, syn Dorotky Markové a Bartoloměje Bendy (+ 1690) z Toušeně. Vyučil se tkadlcem bílého plátna a po sňatku 30. 5. 1706 ve St. Boleslavi s Dorotkou rozenou Brixiovou (1686-1762) ze Dřís se stal starším cechu tkalcovského v Benátkách n/J. Současně působil po celém okolí jako samorostlý muzikant, hráč na cimbál (klapačku), hoboj a šalmaj. Z jeho deseti dětí (* ve Starých Benátkách) přežilo sedm, z nich čtyři jako hudebníci z povolání: František (1709-1786), Jan Jiří (1713-1752), Jiří Antonín (1722-1795) a Anna Františka (1728-1781). Nejstašího syna Františka dal učit hudbě již doma a v devíti letech ho vzal do Prahy k dalšímu školení. Později nejproslulejšímu Jiřímu Antonínovi zajistil studia na piaristické škole v Kosmonosích a na gymnasiu v Jičíně. Františka navštívil 1734 již jako slavného houslistu na dvoře pruského krále Fridricha II. Velikého v Ruppinu a na králův osobní zásah pak přesídlil se zbytkem rodiny ze Starých Benátek do Nové Vsi u Postupimi, kde s manželkou a celou již slavnou rodinou šťastně oslavil 50. výročí svatby.

[G. J. Dlabacž: Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen, Prag 1815, sl.104; Vl Helfert: Jiří Benda I., Brno 1929; Černušák, G. - Helfert, Vl.: Pazdírkův hudební slovník naučný, Brno 1933-40, s. 60; Vlastní životopis Fr. Bendy, usp. Jar. Čeleda, Topičova edice 1939; red.: Příležitostné poštovní známky "Kulturní osobnosti 1959" (15 hal.: F. Benda), Filatelie IX, 1959, č. 12, s. 177-178;Čs. hudební slovník osob a institucí I, SHV 1963, s. 76; G. Černušák: Dějiny evropské hudby, Panton Praha 1964, s. 206, 216-217; F. Lorenz: Franz Benda und seine Nachkommen, Berlin 1967, s. 3-5; J. Králík: Čtvrt tisíciletí, Svoboda LXXXI, 30. 6. 1972, s. 4; J. Králík: Zapomenutá kolébka, Svoboda LXXXVI, 7. 8. 1976, s.10; L. Vrkočová: Domovem hudby, Panton 1988, s. 169-170; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 10-11; J. Hůlek: Medailon J. A. Bendy k 220. výročí úmrtí, Benátky n/J 1995, s. 6]

Otakar Červinka, prof. dr. Ing. DrSc., chemik
* 20. 5. 1925 v Toušeni, kde žije s rodinou. Po maturitě na brandýském gymnasiu 1944 absolvoval 1949 jako žák prof. R. Lukeše Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství v Praze, kde se po získání doktorátu technických věd (1950) celoživotně věnoval pedagogické, vědecké a výzkumné práci (DrSc. 1970, prof. 1990). Roku 1964 se stal proděkanem, v letech 1969-1971 vedoucím katedry organické chemie. Působí komisích pro obhajoby kandidátských a doktorských prací (na VŠCHT i v ČSAV), jako předseda České komise pro nomenklaturu organické chemie a předseda odborné skupiny organické chemie při České společnosti chemické. V roce 1971 založil na VŠCHT cyklus přednášek každoročně dosud se opakujících "Publikum z organické chemie", a působí více než 20 let jako organizátor a předseda konferencí "Pokroky v organické a farmaceutické chemii" na zámku v Liblicích u Mělníka. Přednášel rovněž v zahraničí, kde je řazen k předním odborníkům svého oboru, mj. v Maďarsku (1957), v Polsku (1973, 1979), v Německu v Halle (1962), Mohuči (1968, 1980, 1989, 1991, 1994), Řezně (1989), Bonnu (1969, 1980), Bochumi (1980, 1989), Saarbrückenu (1980) a Cáchách (1991), ve Švédsku na universitě v Lundu (1969, 1990), ve Švýcarsku na konferencích o stereochemii v Bürkenstocku, ve Francii na universitě v Orsay u Paříže (1978) a na ústavu přírodních látek v Gif sur Yvette (1978), při přednáškovém turné (1966) na universitách v Londýně, Cambridgi, Birminghamu, Sheffieldu a Norwichi. Přednášel též u farmaceuticky zaměřených firem: Roussel Uclaf (Paříž - Romainville), Merck (Darmstadt), Hoechst-Pharma-Forschung (Frankfurt n/M). Jeho redukce opticky aktivními alkoxylithiuminiumhydridy byla převzata do standardní metodiky tohoto úseku chemie jako Červinkova reakce. Doma i v cizině publikoval více než 200 původních prací zejména o asymetrických reakcích a reakcích enaminů, je autorem či spoluautorem 26 odborných monografií a vysokoškolských učebnic, mj. Základy stereochemie a konformačního rozboru (1966 s K. Bláhou a J. Kovářem, v rozšířené podobě vyd. též anglicky 1970 a rusky 1974), Mechanismy organických reakcí (1976, 1982), celostátní učebnice Organická chemie (1969 s V. Dědkem a M. Ferlesem, 4 vydání), Enantioselektivní reakce v organické chemii (1985), Chemie organických sloučenin I a II (1986, 1988), Enantioselective Reactions in Organic Chemistry (vyd. Horwood, London 1995) a kapitol v kompendiích Advances in Heterocyclic Chemistry 6 (ed. A. R. Katritzky, Academic Press, New York 1966), Eneamines, Synthesis, Structure and Reactions (ed. A. G. Cook, Marcel Decker Inc., New York 1968, 1988), The Chemistry of Enamines (ed. Z. Rappoport, Wiley, London 1994). Laureát státní ceny ČMT-SNTL 1987 a 1989. Roku 1976 byl vyznamenán Hanušovou medailí, 1978 medailí Coll ge de France, 1990 medailí Frant. Štolby, 1995 medailí Emila Votočka. Je čestným členem České společnosti chemické a členem jejího hlavního výboru, členem Švýcarské chemické společnosti a členem Švédské královské společnosti pro udělování Nobelovy ceny za chemii.

[Sborník VŠCHT Praha 1985, s. 38; Chemické listy 79, 1985, s. 1004; 80, 1986, s. 783; 89, 1995, s. 331; H. Vykoukalová: Štafetový kolík výzkumu, Signál 18. 3. 1986, s. 13; Čs. biografický slovník, Academia 1992, s. 99; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 203; Vl. Loyda: Z galerie žáků, Výroční zpráva gymnasia v Brandýse n/L 1913-1993, s. 38; Kdo je kdo v ČR, 1994, s. 88; Bulletin České společnosti chemické, jaro 1995, s. 34]

Vincenc Došek, ing., stavitel, starosta městyse
* 10. 8. 1826 v Toušeni v čp. 14, + 21. 8. 1890 v Toušeni v čp. 5, od 1844 studoval na pražské technice, kde 1849 jako první ze svého rodiště dosáhl titulu stavebního inženýra. Jako student prožil v Praze revoluční vření roku 1848, začal se zajímat o historii a vstoupil do Společnosti Českého musea. Ve své profesi se specializoval na železniční stavitelství. Jeho hlavním působištěm se staly železniční stavby v Uhrách včetně nádražních budov, např. v Prešpurku (Bratislavě). V závěru své kariéry byl vrchním inženýrem c. a k. rakousko-uherských státních drah. Po pensionování 1875 se vrátil do rodné Toušeně hospodařit se svým synem v čp. 18 (zakoupeným 20. 7. 1867), ale pro svůj rozhled, znalost světa a vzdělání (mj. hovořil plynně německy a dobře maďarsky a francouzsky) byl již 19. 9. 1880 zvolen starostou městyse. Tento úřad vykonával až do konce života, pouze s krátkou přestávkou let 1882-1885, kdy byl starostou jeho bratr Tomáš Došek z č. 14 (1838-1888). Zároveň působil jako člen c. a k. Okresní rady karlínské, jako okresní dozorčí nad stavbou silnic a náměstek starosty Brandýsa n/L. V letech 1880-1885 byl také předsedou místní školní rady v Toušeni. Ve svém rodišti mj. výrazně napomohl stavbě novogotického kostela sv. Floriana a projektoval atypickou novorenesanční budovu nádraží. Stavba byla povolena až po jeho osobní intervenci na ministerstvu drah ve Vídni. Pro toušeňský hřbitov projektoval společně se svým synem ing. Vincencem Doškem (1857-1928) novorenesanční rodinnou hrobku z hořického pískovce. V této hrměstyse je i pochován.

[J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1978, s. 26; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 145; V. Baiza: Rok 1848 v Čelákovicích a okolí, Zpravodaj města Čelákovic 1994, č. 12, s. 2; J. Králík: Lázně Toušeň - Historie a současnost, TOK IV, 1995, č. 1, s. 9]

Čeněk Choděra, akademický malíř
* 13. 1. 1881 v Toušeni, + 2. 5. 1955 v Praze, pohřben v Lázních Toušeni; svůj talent rozvíjel nejprve jako dekorativní malíř v Praze, v Drážďanech a v Dijonu u Achilla-Théodora Cesbrona. Po studiích na pražské Umělecko-průmyslové škole u Arnošta Hofbauera pokračoval v Paříži na Académie des Beaux-arts u H. A. Fauchona, J. J. Lefebra a L. Duvala-Gozlana, v akademii Julien a soukromě u M. Utrilla. Na doporučení J. Dědiny a É. A. Bourdella se stal řádným členem Société des artistes décorateur. Obohacen kontakty s H. de Toulousem-Lautrecem i A. Rodinem se postupně zaměřil na malbu v plenéru (Notre Dame, Place de la Concorde, Střechy Paříže, Rue de la Paix) a s oceněními z pařížských salonů podnikl 1910 uměleckou cestu do Londýna (Na Temži, Londýnská mlha, Z londýnského parku). Do vlasti se natrvalo vrátil v roce 1911 a brzy začal souborně vystavovat (poprvé v Brandýse n/L 1912) a působit jako přední člen Jednoty umělců výtvarných (od 1912). Za první světové války sloužil u dělostřelectva na italské frontě. Poté byl činný jako svobodný umělec. Rozhodující soubornou výstavu uspořádal 1927 v Topičově salonu v Praze, četné další též v Kodani, Vídni, Oslo i Stockholmu, kde vedle olejů zvláště vysoce ceněny jeho akvarely. Často cestoval do ciziny (Odliv moře v Normandii, San Giorgio Maggiore v Benátkách), ale i po vlasti, zejména do Polabí (Břehy Labe, Pískaři na Labi, Soutok Labe s Jizerou, Pouť v Toušeni), na Ostravsko, do Beskyd a horských oblastí Slovenska. Jeho díla zakoupily do svých sbírek mj. Národní galerie, Galerie hl. m. Prahy, Kancelář presidenta republiky a Poslanecká sněmovna. V rodném kraji vystavoval také 1927 v Nových Benátkách, 1931 v Čelákovicích, 1935 v Kostelci n/L; posmrtné souborné výstavy 1967 v Čelákovicích, 1971 v Brandýse n/L, 1976 v Toušeni, 1983 v Praze (Středoč. G).

[F. Vlasák: Č. Choděra, Naše Polabí IX, 1931, s. 24-26; Z vypravování malíře Č. Choděry, Naše Polabí IX, 1931, s. 31-32; P. Toman: Nový slovník čs. výtvarných umělců I, 1947, s. 400-401; J. Králík: Čeněk Choděra, katalog k výstavě v Toušeni, podzim 1976; J. Králík: Malíř svého domova, Svoboda 13. 1. 1976, s. 5; J. Králík: Vyznání rodné zemi, Svoboda 16. 10. 1976, s. 10; J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1978, s. 21, 24; 1986, s. 21, 26; Zd. Manoušková: Č. Choděra, katalog výstavy Středoč. galerie v Praze 1983; O. Ivanek: Č. Choděra, katalog výstavy v Čelákovicích 1986; Zd. Micka: Sbírka výtvarného umění v OM Praha-východ - nové přírůstky z let 1981-1987, Studie a zprávy OM Praha-východ 9, 1987 (vyd. 1989), s. 67-68; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 34-35]

Miloslav Jech, archivář, historik, kazatel
*8. 2. 1926 v Toušeni; na filosofické fakultě UK v Praze absolvoval 1946-50 studium historie-filosofie. Jako aktivnímu křesťanu mu nebylo dovoleno doktorské studium. Krátce vyučoval na středních školách 1950-51 v Teplicích, a 1951-52 v Čelákovicích. Pro tzv. „náboženské předsudky“ byl persekvován již v době studia, roku 1953 byl propuštěn ze školství a poslán na tři roky nucených prací do Pomocných technických praporů (PTP); poté směl pracovat pouze v Zemědělsko-lesnickém archivu v Mnichově Hradišti, kde však dosáhl funkce vedoucího. V letech 1956-58 vykonával funkce zástupce vedoucího Zemědělsko-lesnického archivu v Děčíně. Po zákroku Krajské správy ministerstva vnitra Ústí nad Labem 1958 mu nastaly nové obtíže se zaměstnáním. Z politických důvodů byl propuštěn a 1958-65 pracoval jako dělník nebo úředník; v té době začal soukromě studovat teologii a působit jako laický kazatel Církve bratrské. Po složení zkoušek kazatelsky působil 1965-88 nejprve v Orlických horách, poté na východním Slovensku. Po listopadu 1989, když už trávil odpočinek v Dolních Počernicích, byl roku 1991 pro své vynikající osobní vlastnosti a zkušenosti povolán do Evangelikálního teologického semináře v Praze jako jeho první ředitel. V postavení profesora přednášel církevní dějiny a dějiny dogmatu. Publikoval práce v oboru dějin církve, mj. Správa šluknovského panství a jeho archiv za Dietrichštejnů (Sborník Severočeského muzea, 1, 1958, společenské vědy, 84-100); skripta Dějiny církve mezi autoritou Písma a tradice. Svůj duchovní odkaz studentům shrnul do výzvy, aby usilovali o otevřenou mysl k poslušnému naslouchání Božího slova a o hořící srdce pro věci Božího království.

[Biografický slovník archivářů českých zemí]

Marie Krakešová, RNDr., průkopnice sociální práce
* 3. 7. 1898 v Toušeni, + 22. 2. 1979 v Praze, rozena Došková, pohřbena v Toušeni. Po maturitě na dívčím reálném gymnasiu s latinou a francouzštinou v Praze (Minerva) studovala antropologii, zoologii a přírodní filosofii na přírodovědecké fakultě UK a současně i I. Sociální školu. Jako první studentka z Toušeně obdržela stipendium ke studiu v USA (19201922 sociologie na Vaasar College) a posléze v Praze získala na UK u prof. Matějky doktorát přírodních věd (1923). Konečně se tak dostala k psychologii, kterou chtěla původně studovat, ale i k sociální práci, jejíž metodiku přenesla do Československa a u níž pak zakotvila na stálo jako profesorka našich prvních sociálních a zdravotních škol a autorka několika průkopnických knih v tomto oboru (Sociální případ, 1934; Psychogenese sociálních případů, 1946; Výchovná sociální terapie, 1973). Psychologické a právní aspekty svého oboru prohlubovala konzultacemi se svým manželem JUDr. Jos. Krakešem, vedoucím pracovníkem ministerstva sociální péče (sňatek 1924). Úzce spolupracovala rovněž s dr. Alicí Masarykovou a ještě v letech 19461949 přednášela na sociální fakultě Vysoké školy politické a sociální v Praze. Ze sociální práce odstraňovala charitativní prvky, improvizaci, empirismus a ryze technické přístupy. Zdůrazňovala nutnost pomoci klientům ke změně životního postoje a k nalezení vlastních východisek z problémů, to vše za vysoké odbornosti sociálních pracovníků a týmové práce. Po uzavření aktivního působení ještě pracovala jako konzultantka ministerstva práce a sociálních věcí. Její poslední prací byla studie Sociální diagnóza a výchovná sociální terapie (1978).

[J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1986, s. 26; J. Králík: RNDr. M. Krakešová, Lázně Toušeň - 100 let nové školy, 1992, s. 170]

Jan Králík, zakladatel slatinných lázní
* 14. 11. 1864 v Toušeni, + 1. 3. 1946 v Toušeni, kde je také pohřben, otec doc. MUDr. Vojmíra Králíka, CSc. Absolvoval Učitelský ústav v Praze a nastoupil na učitelské místo v Dubí u Doks. Po předčasném skonu svého otce Jana Králíka (7. 12. 1837 - 12. 5. 1888), zakladatele lázní v Toušeni (zal. 10. 3. 1868), převzal vedení lázní, zadal chemický rozbor lázeňského pramene a sirnoželezité slatiny z nově přikoupených pozemků pod Čelákovem, lázně stavebně rozšířil (1891) a založil a vybudoval nové Slatinné lázně (1899), které dovedl k velkému rozkvětu. Publikoval první lázeňské průvodce. Zároveň byl i starostou městyse Toušeň (1897-1907) a v březnu 1900 založil Spořitelní a záložní spolek pro Toušeň a okolí, jehož pak byl po déle než tři desetiletí předsedou (starostou). Působil rovněž v kuratoriu Zemědělské školy v Brandýse n/L. Počátkem nového století založil v Toušeni nový lázeňský park, který nazval Itálie, dal parkově upravit stráň pod Hradištkem a postavit lázeňskou kolonádu (1912 s monogramem J. K.). Byl rovněž aktivním hudebníkem, jako sólista zpíval s brandýským Bojanem (V studni 1907 a 1911: Janek), v Toušeni založil a vedl pěvecký sbor Smetana (1912-14). Na léta 1913-1919 byl opět zvolen starostou městyse. Po roce 1919 byl zvolen do čela Náboženské městyse čelákovické, jíž věnoval zvon se jménemJežíš Kristus s mottem Pokoj všem. V Toušeni mj. podporoval Okrašlovací spolek, archeologický průzkum Hradištka a vystoupení předních umělců v místních lázních.

[J. V. Prášek: Brandejs n/L, město, panství i okres II, 1910, s. 278; Zprávy, Dalibor XXXIV, 1911, s .58; F. Vlasák: O toušeňských lázních, Naše Polabí V, 1928, s. 146-147; J. Králík: Spořitelní a záložní spolek pro Toušeň a okolí, vyd. 1932; A. Pošta: Naše zvony, Památník Husova sboru církve čsl. v Čelákovicích, 1936, s. 19-22; J. Králík: Toušeň, vyd. MNV 1978, 1986, s. 31; J. Králík: Lázně Toušeň, TOK IV, 1995, č. 1, s. 13; V. Kristen: 100 let zemědělského školství na Brandýsku, Almanach Zemědělské školy v Brandýse n/L, s. 11, 14]

Jan Králík, RNDr. CSc., vědecký pracovník
* 21. 3. 1947 v Toušeni, syn doc. MUDr. V. Králíka, CSc.; po maturitě na gymnasiu v Brandýse n/L (1965) absolvoval se studijními stážemi v Budapešti, Berlíně a Kodani matematicko-fyzikální fakultu UK (1970), od té doby působí v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Praze v oboru matematické lingvistiky. Dál studoval postgraduálně na filosofické fakultě (1974), v Divadelním ústavu (1978), a na matematicko-fyzikální fakultě UK (RNDr. 1983). Roku 1980 získal výroční Cenu nakladatelství MF za překlad knihy A. Rényiho Dialogy o matematice (z němčiny, angličtiny a ruštiny). Po pádu politických překážek obhájil kandidátskou disertaci Pravděpodobnostní modely v kvantitativní lingvistice (CSc. 1994). Vědecké práce z kvantitativní lingvistiky publikoval v odborných časopisech a sbornících také v Německu, Holandsku, Finsku, Maďarsku, Velké Británii a USA. Je mj. spoluautorem Českého akademického korpusu a Retrográdního slovníku současné češtiny, spoluzakladatelem Skupiny pro počítačový fond češtiny, Ústavu českého národního korpusu FF UK a International Quantitative Linguistics Association (IQLA při universitě v Trevíru). Předsedal vědeckým konferencím v Trevíru, Helsinkách a Praze, přednášel také v Rakousku, Maďarsku a Velké Británii. Souběžně se věnuje regionální kultuře (od 1968 jako kronikář městyse Lázně Toušeň vydal deset menších knižních publikací), jeho projekt Vlastivědných videopohlednic z brandýského Polabí obdržel cenu přehlídky Tour Region Film 2003 v Karlových Varech. Od roku 1974 byl lektorem a v letech 1991-95 předsedou celostátního výboru Hudební mládeže ČR, od 1989 je členem výboru Českého spolku pro komorní hudbu, 1992 spoluzaložil Klub Emy Destinnové, od 1996 je rektorem Školy Aria. Věnuje se také hudební publicistice a dramaturgii, spolupracuje s rozhlasem, televizí, gramofonovými firmami a odborným tiskem i v zahraničí, publikoval řadu monografií (Beethoven 1978, Verdi 1981, Wagner 1983, Dvořák 1985, Smetana 1990), k vydání připravil autobiografie pěvkyň J. Novotné (1991) a S. Červené (1999) a za vydání kompletního gramofonového odkazu E. Destinnové (1994) převzal vyznamenání Preis der deutschen Schallplattenkritik (1995). Ve volné tvorbě napsal pro skladatele O. Kvěcha libreta k miniopeře, čtyřem dětským operám, kantátě a melodramu. Od roku 2000 je členem předsednictva IQLA, 2005 byl zvolen předsedou vědecké rady ÚJČ AV ČR.

[R. Pečman: Slovo o autorech sborníku Čechy – rezervoár hudebnosti, Benátky n/J 20. – 21. 5. 1976, s. 177; Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 52; Vl. Loyda: Z galerie žáků, Výroční zpráva gymnasia v Brandýse n/L 1913-1993, s. 42; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 44-45; L. Štrobach: Dr. J. Králík, CSc., TOK V, 1996, č. 3, s. 7; International Who's Who in Music, Cambridge 1996, s. 518; Five Thousand Personalities of the World VI, The American Biographical Institute 1998, s. 149; Dictionary of International Biography, 31st Edition, IBC Cambridge 2004, s. 598; Who is…? (v České republice), 1. vyd., Zug 2002, s. 395; 2. vyd., Zug 2003, s. 585; 3. vyd., Zug 2004, s. 628; 4. vyd., Zug 2005, s. 603, 5. vyd., Zug 2006, s. 758-759]

Vojmír Králík, doc. MUDr. CSc., lékař, balneolog
* 13. 5. 1915 v Toušeni, + 11. 3. 1973 v Toušeni, syn zakladatele Slatinných lázní v Toušeni J. Králíka (1864-1946), otec J. Králíka (*1947), v mládí nadšený sportovec a klavírista. Po maturitě na gymnasiu v Brandýse n/L (1934) absolvoval lékařskou fakultu UK v Praze (1946). Externě působil na II. interní klinice prof. Ant. Vančury, poté ve Fysiatrickém a balneologickém ústavu prof. Ed. Cmunta. Na přelomu let 1948/49 byl vyslán jako sekundář do Okresní nemocnice v Brandýse n/L, odkud přešel v březnu 1949 natrvalo do Fysiatrického a balneologického ústavu UK, vedeného prof. Fr. Lenochem. Od roku 1952 byl vedoucím lékařem I. výzkumné skupiny pro Bechtěrevovu chorobu, za jejíž léčby působil také v Lázních Teplicích v Čechách, v Trenčianských Teplicích, Františkových Lázních, Bojnicích, Lázních Bělohradě, Mariánských Lázních a Piešťanech. Poté podobně vedl výzkum léčby progresivní polyartritidy. Získal atestace z fysiatrie, balneologie (1956) a revmatologie (1959). Absolvoval dlouhodobé stáže v Berlíně a studijní cesty po lázních v Německu (1959/1960). Vedle rozsáhlé ambulantní praxe přednášel na fakultě všeobecného lékařství UK fysiatrii, balneologii a revmatologii a autorsky se podílel na několika vydáních skript a odborných učebnic. Založil a vedl celoroční kursy nevidomých masérů (tři originální učebnice v bodovém písmu). Přednášel na četných mezinárodních kongresech doma i v zahraničí, spolupracoval na výukových filmech, byl odborným poradcem ministerstva zdravotnictví a reprezentace čs. lázní Balnea. Jako člen výboru a jednatel fysiatrické sekce Čs. lékařské společnosti J. Ev. Purkyně vykonával funkci vědeckého sekretáře Mezinárodních lékařských kursů v Karlových Varech. Kandidátská disertace na téma Chrysoterapie progresivní polyartritidy (1965), habilitace obhajobou práce Aktinoterapie školních dětí (1969). Publikoval více než 100 vědeckých prací (česky, anglicky, německy, rusky a francouzsky a v překladech do italštiny, španělštiny, polštiny, bulharštiny a maďarštiny) také v Německu, Francii, Švýcarsku, Itálii, USA, Kanadě a Japonsku. V letech 1969-1972 byl vedoucím redaktorem Fysiatrického a revmatologického věstníku.

[Za doc. MUDr. V. Králíkem, CSc., Fysiatrický a revmatologický věstník 51, 1973, s. 82; Vl. Mareš: Nedožité osmdesátiny doc. MUDr. V. Králíka, CSc., TOK IV, 1995, č. 5, s. 9; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 45-46; Lázně Toušeň - sport a sportovci, red. J. Králík, OÚ 1996, s. 15, 16, 26, 36, 51]

Rudolf Truhlařík, výtvarník
* 18. 2. 1929 v Toušeni, + 10. 10. 1991 v Brandýse n/L, se zkušeností z Rotterovy školy reklamy a módního kreslení vystudoval grafiku a průmyslovou retuš na Umělecko-průmyslové škole u prof. Landy (1953). Učitelsky působil v Karlových Varech a od 1955 v Brandýse n/L, kde mj. připravil muzejní expozici o pravěku Brandýska (1959). Po dalším studiu na pedagogické fakultě (1964) pracoval v jejím rámci jako metodik výtvarné výchovy a spolupracoval s mezinárodní organizací výtvarníků-pedagogů INZEA při UNESCO. Souběžně se věnoval divadlu: v Toušeni inscenoval hru V + W Kat a blázen (1956), Čs. televize uvedla jeho vlastní hru Zrcadlo (1957) a spolu s hudebníkem Bohumírem Hanžlíkem založil vlastní soubor Divadlo o páté (1961-1970), na jehož scénách v Čelákovicích a v Brandýse uváděl své další jevištní texty (Žraloci a kytara, Revue za ohradou, Saloon Idaho aj.), Řadu jeho her vydala Dilia (také Tak vznikl Neutron, Tak nám zabili Ferdinanda, Čtyři dlouhé dny, Království Fantazie I. a Komedie II., Komedianti jedou, Žena z Gontvany). Roku 1966 založil Zpravodaj Brandýs n/L - St. Boleslav a redakčně jej vedl. Když byl z politických důvodů po roce 1968 nucen odejít ze školství, začal se věnovat propagační grafice a výstavnictví, a jako Svazu českých výtvarných umělců se podílel na výtvarném řešení velkých reklamních ploch v Praze, Libereckých výstavních trhů (1971-74), prodejních výstav v Brně (1973-78), Zahrady Čech v Litoměřicích (1974) atd., též ve svém rodišti (výstavy: 200 let školy [1975], Čeněk Choděra [1976], Albert Jonáš [1979], Marie Hartmanová [1981], Z historie Toušeně [1982], Toušeň a divadlo [1983], 70 let organizované tělovýchovy v Toušeni [1989]). Souborně vystavoval až u příležitosti svých šedesátin v zasedací síni MNV v Toušeni 1989. Jeho volná malířská tvorba je zastoupena v reprezentačních prostorách Slatinných lázní Toušeň. Knižně uspořádané vzpomínky vyšly posmrtně 1992 pod názvem Můj strýc Artur aneb Vzpomínky na Voskovce a Wericha.

[J. Olexa - Vl. Loyda: Jména mistrů, Zpravodaj města Brandýs n/L - St. Boleslav, 19. 6. 1966, s. 22; J. Králík: Tisk k souborné výstavě R. Truhlaříka, MNV Toušeň 1989; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 83-84]

Břetislav Zahradník, publicista, básník
* 10. 7. 1901 v Toušeni, + 1944 v koncentračním táboře, již za studií na brandýském gymnasiu pořádal literární a recitační akademie a 1. 11. 1918 prosadil v Toušeni založení Sokola. Maturoval v Brandýse n/L roku 1921, během dalších studií v Praze vydal první knížku veršů Mluvící ráno (Toušeň, 1923). Přátelsky se stýkal s bratry Josefem a Karlem Čapkovými, kteří za ním přijížděli do Toušeně. Jako redaktor se politicky angažoval vždy s velkým vlasteneckým zápalem. Mj. byl mezi řečníky při odhalení pamětní desky Al. Rašína v Žitné ul. č. 10. Jako tajemník Republikánské strany byl za okupace zatčen. Zahynul v koncentračním táboře.

[M. Sušická: Setkání s osobnostmi, Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 177- 179; T. Sedláček: Ze sokolského zápisníku, Lázně Toušeň - sport a sportovci, 1996, s. 3-5; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 98]