Významní obyvatelé

Článek obsahuje přehled významných obyvatelů městyse Lázně Toušeň, včetně stručného životopisu, dosažených úspěchů či ocenění a seznamu použitých zdrojů a literatury. Marie Buddeusová-Leblová, herečka
Hana Čermáková, jachtařka
Zdeněk Gutwirth, učitel, publicista, kreslíř
Ferdinand Holinka-Čáslavský, učitel, překladatel
Josef Hron, ing., atlet, běžec
Josef Jareš, konstruktér motokár a lodních modelů
Josef Jelínek, jevištní výtvarník
Jaromír Jirák, prof. dr. ing., elektrotechnik
Jan Karpaš, arch., výtvarník a režisér animovaných filmů
Dana Kyndrová, fotografka
Jiří Lanský, atlet, skokan
Jiří Outrata, ing., jachtař
Jaroslav Pušbauer, MUDr., lékař, hokejista
Tomáš Sedláček, plk. int., voják z povolání
Jaroslav Verner, jachtař
Vladimír Vít, ing., konstruktér televizní techniky

Marie Buddeusová-Leblová, herečka
* 4. 2. 1897 v Praze, + 19. 7. 1978 v Praze, sestra hereček Ludmily Buddeusové a Elly Bartlové. Od svých třinácti let hrála divadlo v Holešovicích a brzy i v Malostranské besedě, navštěvovala dramatickou školu Marie Laudové-Hořicové a soukromě studovala s Marií Hübnerovou a Václavem Vydrou. První angažmá přijala v Uranii, 1912 natočila svůj první film Promoce, od 1924 hrála ve Švandově divadle na Smíchově, kde převzala repertoár Emy Švandové. V letech 1927 a 1928 pohostinsky alternovala s Jarmilou Kronbauerovou ve Stavovském divadle, avšak před nabídkou angažmá do Národního divadla si ji zajistil pro své divadlo Vlasta Burian. Po mimořádných úspěších ve veseloherním repertoáru založila se svým manželem režisérem Juliem Leblem Intimní divadlo v Umělecké besedě na Malé Straně, kde přešla z komických rolí na charakterní úlohy (Gorkij, Tolstoj, Ibsen). Hrála až 300 představení do roka. Věnovala se opět také filmu (Žena lékařova, Žena která se směje); pohostinsky hrála na Vinohradech, v Plzni, v Bratislavě a v krátkém angažmá v Českých Budějovicích (1933/1934). Její kariéru předčasně ukončila druhá světová válka, po níž se příležitostně vracela již jen v menších rolích do filmu (Proti všem, Ztracená tvář). Od roku 1944 pravidelně pobývala v Toušeni, kde hrála i s místními ochotníky.

[J. Králík: Hrála jsem Annu Kareninu, Svoboda LXXXIV, č.188, 10. 8. 1974, s. 11; J. Králík: "Tajné" jubileum, Svoboda LXXXVII, 7. 2. 1977, s. 5; J. Králík: Marie Buddeusová-Leblová, Mladá fronta XXXIV, 22. 7. 1978, s. 2; J. Králík: Za Marií Buddeusovou-Leblovou, Svoboda LXXXVIII, 26. 7. 1978, s. 5; J. Králík: Odešla herečka, Svobodné slovo XXXIV, 27. 7. 1978, s. 5; J. Králík: Toušeň a divadlo, MNV 1983, s. 17-18; Český hraný film 1898-1930, vyd. Fiaf 1995, s. 263]

Hana Čermáková, jachtařka
* 23. 2. 1976 v Praze, po matce původem z Lázní Toušeně, studentka přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze. Od osmi let se věnuje jachtingu, nejprve v oddílu Tatran Praha 7 na dvouposádkové plachetnici třídy Cadet a na jednoposádkovéu lodi třídy Optimist, od 14 let na větší jednomístné plachetnici Evropa v Jachtklubu Císařská louka Praha, za který závodí dodnes. Prvních úspěchů dosáhla ve třídě Optimist v roce 1989 jako vítězka Mistrovství ČSR, druhá na Mistrovství Československa, druhá v Čs. poháru a vítězka Mezinárodního mistrovství Polska. V letech 1989 a 1990 se zúčastnila Mistrovství Evropy. V roce 1993 získala v olympijské třídě Evropa 2. místo na juniorském Mistrovství ČR a v Českém poháru, v roce 1994 opět 2. místo v Českém poháru a 1. místo na Mistrovství ČR. V roce 1995 obhájila titul juniorské mistryně republiky a připojila i vítězství v Českém poháru. V letech 1993-95 se také účastnila juniorských Mistrovství Evropy. V roce 1995 závodila v mezinárodní studentské regatě kajutových plachetnic Course Croisiere Edhec ve Francii, kde s českou šestičlennou posádkou zvítězila v závodech Whirpool Trophy a International Trophy. Na Akademickém mistrovství světa kajutových plachetnic 1995 ve francouzském Lorient vybojovala s touto posádkou 2. místo.

[J. Králík: Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 58]

Zdeněk Gutwirth, učitel, publicista, kreslíř
* 1892 v Příbrami, + 28. 7. 1969 v Praze-Troji, pohřben v Lázních Toušeni. Jako syn ředitele měšťanské školy studoval na Učitelském ústavu v Příbrami, kde získal průpravu také ve výtvarném oboru. Kresbě se věnoval již za válečného zajetí. Vyučoval na několika školách brandýského Polabí (1911-13 ve Sluhách, 1913-14 v Toušeni). Za první světové války narukoval do 7. zeměbraneckého pluku, s nímž se dostal 1915 do ruského zajetí v Nižním Novgorodě. V učitelské práci pokračoval 1919-20 ve St. Boleslavi, 1920 v Toušeni a od 1921 v Dřevčicích a Jirnech, kde byl i kronikářem městyse. Od 1924 do 1935 spolupracoval s redakcí Našeho Polabí jako autor řady shrnujících statí (mj. 1924: Jirenské uhlí; 1926: Toušeň; 1927: Lomy u Nehvizd; 1928: O starých chalupách; 1929: Polní hospodářství v našem okrese, Průmysl v okrese brandýském; 1929-30: Naše spojení se světem; 1930: Peněžní ústavy; 1930-31: Vojsko v našem okrese; 1931: Sokolstvo na okrese brandýském, Konfiskace na okrese brandýském; 1931-32: Náboženské poměry na půdě okresu; 1933: Školství na našem okrese, Jizera, Elektrisace našeho okresu; 1934: Jak vznikly lázně v Ostrově). Věnoval se i životopisům osobností (1930: Karel Šebor; 1934: J. B. Foerster). Publikoval rovněž četné vlastní kresby, v nichž systematicky zachycoval zanikající starou lidovou architekturu a městskou zástavbu. Řadu jeho kreseb má ve svém archivu Okresní muzeum Praha-východ. Od 1936 až do pensionování vyučoval v Praze 8 - Tróji.

[L. Procházka: Lidová architektura okresu praha-východ v kresbách Zdeňka Gutwirtha, Studie a zprávy OM Praha-východ 8, 1986 (vyd. 1988), s. 101-120; Zd. Micka: Brandýs n/L - St. Boleslav v dílech výtvarných umělců 19.-20. stol., OM Praha-východ 1989; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 25-26, 65; Z. Gutwirth: Stará škola v Brázdimě, TOK V, 1996, č. 10, s. 7; Zd. Gutwirth in: Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-1998, II, Chagall Ostrava 1998, s. 394-395]

Ferdinand Holinka - Čáslavský, učitel, překladatel
21. 9. 1857 v Čáslavi, + 29. 4. 1943 v Toušeni, po maturitě na reálné škole v Čáslavi absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře, nejprve působil jako učitel v Křivosudově a v Ledči a 1880-1902 ve Vinoři. Poté byl ustanoven řídícím učitelem v Panenských Břežanech a pro léta 1907-19 v Toušeni. Již za kutnohorských studií se věnoval také slovanským jazykům, zejména polštině. Pro různé časopisy (od 1876 Slavia, od 1877 Lumír, od 1879 Zábavné listy a Světozor, od 1881 Ruch, od 1882 Paleček a Zora, od 1886 Vesna aj.) přeložil téměř 300 článků a ukázek z beletrie a pedagogiky od více než 80 spisovatelů. Knižně vyšly jeho překlady děl J. I. Kraszewského Slaměná vdova (1882), St. Kożmiana Neť bez věna (1882), Fr. Waligórského Ruka Prozřetelnosti (1893), R. Starkela Važ si dědictví otcův! (1883), J. Łętowského Prostá láska (1895), Felixe Zahajkiewicze Zápisky moudré mouchy (1895), P. Krakowowové Z upomínek mladé siroty (1895), St. Rossowského Vychovatel a povídky Z polských luhů (1909). Přispíval rovněž do Národních listů, Národní politiky, Pokroku a Venkova a do dobových kalendářů ("Palacký", "Havlíček" aj.). Pedagogické práce shrnul do svých příspěvků do šestidílného Stručného slovníku pedagogického. V době 1. světové války, kdy byl přerušen kontakt s Polskem, se literárně odmlčel, aby se v té době v Toušeni velmi podrobně kronikářsky zachytil místní podobu válečné situace. Patřil mezi vysoce vážené a uznávané osobnosti své doby. Byl ve styku s J. V. Sládkem, J. Vrchlickým i J. Kvapilem. Častým hostem jeho rodiny v Toušeni bývala herečka M. Hübnerová.

[Ottův slovník naučný XI, 1896, s. 495-496; K. Škaloud: Ferd. Holinka Čáslavský, Naše Polabí V, 1928, s. 65-68; J. Králík: Toušeň, průvodce místem, lázněmi a okolím, MNV 1978, s. 21; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 26; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 6]

Josef Hron, ing., atlet, běžec
* 18. 3. 1905 v Praze, + 5. 2. 1971, ve čtyřicátých letech chemik a provozní technik cukrovaru v Toušeni, známý jako mistr republiky v běžeckých disciplínách. Závodit začal roku 1923 mezi atlety pražských vysokoškoláků (1940 N. S. K., 1946 V. S. K., 1948 Sokol Vinohrady), vynikl zejména v přespolních, silničních a lesních bězích. Ve vrcholné formě v roce 1933 překonal čs. rekord v běhu na 6 km a na 7 km (12:47,7) a rok nato překonal čs. rekord na 10 km (34:00,4), ale i na 800 m (2:02). V době vrcholných výkonů reprezentoval svou vlast na Mistrovství Evropy, i při lehkoatletických utkáních v Rakousku, Polsku, Maďarsku, Německu, Itálii (osobní rekord na 3000m 8:55,0 v Turíně 1933) a Jugoslávii (osobní rekord na 1500m 4:08,0 v Bělehradě 1935). V roce 1935 se zapsal mezi rekordní vítěze silničního běhu Praha - Běchovice (32:32,8) a získal titul mistra republiky na 5 a na 10 km. Na trati 10 km pak své mistrovství obhájil ještě v letech 1939 a 1940. Dalšího rekordu dosáhl v roce 1941 v hodinovce (17 348,80 m). Od roku 1944 se věnoval také marathonu. V téže době již kolem sebe soustřeďoval nejnadanější mladé vytrvalce, pro které v Toušeni pořádal kursy vytrvalostních běhů, kde mezi jeho svěřenci byli mj. Jar. Hovorka, Ant. Špiroch, Rud. Vichera a tehdy 21-letý Emil Zátopek. Pro pořadatelskou spolupráci získal majitele Slatinných lázní MUDr. Vojmíra Králíka, pro odbornou spolupráci získal náčelníka Čs. amatérské atletické unie prof. RNDr. Františka Vojtu.

[A. Janecký: Slavné postavy naší atletiky, Praha 1946, s. 321-323; J. Jirka - J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 182; E. Zátopek: Vzpomínka na Toušeň, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 26-31; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 51]

Josef Jareš, kostruktér motokár a lodních modelů
* 25. 7. 1959 v Praze, bydlí v Lázních Toušeni, kde má firmu Kovo-Elektro. Jako závodník na motokárách formule C1 (1977-1992) dosáhl největšího úspěchu v roce 1985, kdy byl prohlášen mistrem ČSR (jízdy ve Světlé nad Sázavou, Švihově, Blatné, Chodově, Horní Bříze a Vysokém Mýtě). Závodil na motokáře s motorem ČZ 125 ccm, vybaveným součástkami vlastní výroby, na kterých pracoval společně se svým otcem Josefem Jarešem (1925-1994). Zúčastnil se mj. mezinárodních přeborů v Maďarsku (1986). Roku 1992 začal soutěžit v závodech radiem řízených lodních modelů se spalovacími motory. Jako člen modelářského klubu ve St. Boleslavi získal již v roce 1993 dva tituly mistra ČR - pro kategorie F1-V-6,5 ccm a F1-V-15 ccm. Na základě tohoto úspěchu nominován na 8. Mistrovství světa pořádané v Německu (Wendlingen), kde se v kategorii F1-V-6,5 ccm umístil jako čtvrtý za soutěžícími z Číny, tedy jako vůbec nejlepší Evropan. V roce 1994 obhájil oba tituly mistra ČR v obou uvedených kategoriích a znovu získal třetí místo v kategorii F1-V-3,5 ccm. Soutěžní lodní modely jsou jeho vlastními výrobky.

[J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 57]

Josef Jelínek, jevištní výtvarník
* 19. 10. 1949 v Praze, od dětství trvalým pobytem v Lázních Toušeni; po maturitě na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze studoval na divadelní fakultě AMU, odkud přešel se svým profesorem Lad. Vychodilem na Vysokou školu múzickým umění do Bratislavy (abs. 1973). První angažmá získal ve Zlíně, kde výtvarně připravil řadu inscenací českého a světového repertoáru a současně hostoval v dalších divadlech na Moravě i v ND v Bratislavě (Marná opatrnost, Anna Karenina, Carmen, Popelka, Legenda o lásce) a v Praze, kde po desetileté soustavné spolupráci (poprvé 1975 Lucerna) přijal stálé angažmá a připravil další desítky inscenací v kostýmech a často i scéně pro činohru, operu a balet (mj. Don Quijote, Čertova stěna, Armida, Z mrtvého domu, Výlety páně Broučkovy). Současně začal být zván zahraničními scénami do Mariboru (Faust a Markétka, Carmen, Jenůfa, Julius Caesar), Lodže (Carmen, Marná opatrnost), Stralsundu (La traviata), Garsu (Nabucco, Trubadúr, Rigoletto, Carmen, Aida), Sevilly (Salome), Bergenu (Nabucco), Leedsu (Mistři pěvci norimberší), Berlína (Salome), Monte Carla (Prodaná nevěsta) aj. Jako přední výtvarník kostýmů spolupracoval také na řadě televizních inscenací (Vanda, Signorina Gioventú) a filmů, zejm. s režisérem Petrem Weiglem (Mozartova cesta do Prahy, Marie Stuartovna, Kareřina Izmailova, Paví pírko, Achilles). Nepřestal přitom hostovat na domácích scénách v Plzni (Don Carlos, Tajemství, Faust a Markétka) a Brně (Tosca, Turandot, Nabucco, Aida, Tannhäuser, Lovci perel). Po osamostatnění Státní opery v Praze připravil pro její repertoár kostýmy Aidy, Turandot, Nabucca, Kouzelné flétny, Káti Kabanové, Borise Godunova, Její pastorkyně, Lohengrina aj. Za svou tvorbu byl mj. odměněn Zlatou medailí Pražského quadriennale 1983 a na výstavách v Šanghaji a Novém Sadu. V oboru jevištního výtvarnictví působil také jako docent na HAMU v Praze. Přes mimořádné vytížení připravil kostýmy i pro ochotnické divadlo v Lázních Toušeni (Toušeňská růže, Rudolfinské nokturno, Čertovo kvítko, Voda pro mé růže).

[ročenky Národního divadla a Státní opery v Praze; J. Jelinek, Biografien, Opern Air Gars, 1996, s. 51; J. Jelinek, Kostümbildner, Opern Air Gars 1997, s. 52; R. Zajec: J. Jelinek kostumograf, Repertoarni katalog SNG Opera in balet Ljubljana 1997, s. 9; J. Jelínek: Vážím si všeho, co má v sobě laskavost, Cinema 1999, č. 3 (94), s. 65-66]

Jaromír Jirák, prof. dr. ing., elektrotechnik
* 23. 9. 1888 v Praze, + 2. 9. 1955 v Praze, pohřben v Lázních Toušeni, syn ředitele měšťanské školy, bratranec hudebního skladatele Karla Boleslava Jiráka, vnuk zakladatele toušeňských lázní Jana Králíka (1837-1888). Po maturitě na žižkovské reálce absolvoval ČVUT (1912 ing.) a po dvou letech působení v Kolbenově továrně přešel jako expert na slaboproudou elektrotechniku do Petrohradu k filiálce firmy Siemens & Schuckert. Po revoluci se s obtížemi vrátil domů až roku 1920 přes Pobaltí. Nabytých zkušeností využil v roce 1922 k práci v Estonsku a později jako zakládající člen nepolitické Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se Sovětským svazem. Již roku 1923 byl jmenován mimořádným profesorem pro obor technologie, slaboproudu a mechaniky na ČVUT v Praze, 1928 dosáhl řádné profesury a 1939 byl zvolen děkanem elektrotechnické fakulty. Ve funkci setrval po znovuotevření vysokých škol až do roku 1948. Po politických čistkách našel uplatnění v Ústavu technického dozoru.

[ústní informace syna prim. MUDr. Miroslava Jiráka]

Jan Karpaš, arch., výtvarník a režisér animovaných filmů
* 8. 10. 1913 v Červeném Kostelci, + 26. 5. 1984 v Brandýse n/L, maturoval v Náchodě, kam se nakrátko vrátil po studiích na pražské Vysoké škole stavební architektury. Od 1945 působil ve Studiu kresleného filmu v Praze, v letech 1947-1964 bydlel v Toušeni, poté v Čelákovicích. Na výzvu Jiřího Trnky projektoval samostatný ateliér loutkového filmu v pražském Konviktě v Bartolomějské ul., kde se pak jako animátor podílel již v roce 1946 na filmu Špalíček a později na dalších klasických dílech (Staré pověsti české, Bajaja, Císařův slavík, Dobrý voják Švejk atd.) Ve svém bydlišti v Toušeni v té době připravoval projekty lázeňského prostředí (parkovou úpravu zavezeného rybníka, návrh skalky mezi školou a kostelem), navrhl architektonická řešení některých stavebních úprav v lázních, navrhoval scény i kostýmy divadelním ochotníkům a příležitostně se věnoval také krajinomalbě (Soutok Jizery a Labe, 1952). Roku 1958 působil jako spoluautor Čs. expozice na světové výstavě v Bruselu. Získal významná ocenění za režie, scénáře a výtvarnou podobu dětských animovaných filmů mj. na festivalech v Bergamu, Bukurešti a ve Francii (Fikmik), v Brně (Silný Bivoj), v Benátkách (Cecilie), v Gottwaldově, Benátkách a ve Francii (Vezla dáma zavazadla). Vedle řady filmů (Bajka o lišce a vlku, Kubula a Kuba Kubikula, Vařečky a hrnce) výtvarně připravoval také dětské pohádky na diapozitivech (Perníková chaloupka, Sněhurka a sedm trpaslíků) a televizní večerníčky (Povídání z bílých strání, Malá zlá kouzelnice, O Lence Levandulce), a to i pro švédskou televizi (Patrik a Potrik). Ilustroval rovněž dětské publikace (Jarní kolotoč, Se sluníčkem u vody, Psaníčko pro draka, Chumelí se, chumelí, Z holubí pošty, Pohádky ze starého kočáru). Při oslavách 75 let Čs. kinematografie (1973) byl vyznamenán zlatou medailí Čs. filmu.

[J. Králík: Arch. J. Karpaš, Kronika městyse Toušeně od roku 1962, s. 427-429; J. Špaček: Čelákovicko ve výtvarném umění, katalog výstavy, vyd. Měst. muzeum Čelákovice 1996]

Dana Kyndrová, fotografka
* 4. 4. 1955 v Praze, vystudovala filosofickou fakultu UK v Praze (1979) a působila jako odborná asistentka na AMU v Praze, nyní ve svobodném povolání. Od 1973 se zabývá živou humanistickou fotografií, k níž využila i pobytu s rodinou v Togu. Od poloviny 80. let tráví pravidelně léto v bývalém mlýně v Toušeni, který koupil její otec. 1989 uzavřela cyklus dokumentace komunistických manifestací, který vznikal 15 let, pokračuje na souboru náboženství a Rusové, počátkem 90. let fotografovala uprchlíky v čs. sběrných táborech a odchod Rudé armády z ČSFR, zejména z Milovic. Dokumentovala cyklus života Rusínů na Podkarpatské Rusi. Fotografuje bizarní prostředí (travestité). Spolupracuje s časopisem Architekt, je členkou Asociace fotografů a skupiny SIGNUM, často vystavuje, knižně vydala Rytmus černé Afriky (Olympia 1980), Hádanka krále Géza (Lidové nakladatelství 1985), Srpnový rok (Mladá fronta 1990), Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost (Prostor 1998). Podílí se na výstavách též jako kurátorka.

[A. Kuneš: V Praze se koná výstava fotografických portrétů, Lidové noviny, 19. 12. 1998; J. Králík - M. Němeček: Mlýn v Toušeni, vyd. 1995, s. 32; A. Kuneš: D. Kyndrová a její ruský člověk v širokém záběru, Denní Telegraf 15. 2. 1996, s. 11; Nová encyklopedie českého výtv. umění, Praha 1996, s. 431; D. Kyndrová: Fotografie, Prostor Praha 1998, 399 s. {N}]

Jiří Lanský, atlet, skokan
* 17. 9. 1933 v Praze, po maturitě na reálném gymnasiu v Praze absolvoval na Vyšší zdravotní škole obor zubní laborant. Již jako dorostenec vynikl mezi svěřenci Otakara Jandery v AC Sparta Praha nejprve v běhu přes překážky a od 1949 ve skoku do výšky: 1951 získal zlatou medaili na Akademickém mistrovství světa v Berlíně. Přes zdravotní potíže překonal jako první čs. atlet skokem do výšky hranici 201 cm (na stadionu v Houštce u St. Boleslavi 1. 5. 1953), 1954 posunul vlastní čs. rekord na hranici 203 cm a na Mistrovství Evropy v Bernu 1954 získal stříbrnou medaili. Zúčastnil se 29 mistrovských i četných přátelských mezistátních utkání po celé Evropě od Francie po Švédsko a od Belgie po Sovětský svaz, v nichž 15-krát zvítězil. 1956 přešel do klubu Bohemians, v jehož barvách za vedení trenéra Vodičky završil výškařskou dráhu na Mistrovství Evropy ve Stockholmu 1958 opětovným ziskem stříbrné medaile (osobním rekordem 210 cm). V roce 1960 se zúčastnil Olympijských her v Římě. Dráhu vrcholového sportovce ukončil v roce 1963 v Hradci Králové ziskem osmého titulu mistra ČSR. Vedle očanského povolání se 1965-1971 věnoval také také filmovému kaskadérství (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé, Maeckinovo zlato, Limonádový Joe aj.) a nohejbalu, kterým obohatil svou medailovou sbírku o dalších pět titulů z extraligy (mistrovství republiky). Od 1966 studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Od 1983 bydlí v Lázních Toušeni, kde působí jako organizátor sportovních akcí (Toušeňský kros) a cvičitel TJ Sokol.

[J. Jirka - J. Popper: Malá encyklopedie atletiky, Olympia 1990, s. 241-242; J.Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 55; J. Petřík: Úspěšný výškař Jiří Lanský, TOK VI, 1997, č. 12, s. 11]

Jiří Outrata, ing., jachtař
* 13. 6. 1947 v Praze, absolvent fakulty elektrotechniky ČVUT. Po studentských prázdninách, kdy ho strýc dr. J. Wíšo vzal na svůj jolový křižník, mu otec zakoupil v roce 1961 vlastní jolový křižník, na kterém pak začal závodit. Vedle toho sbíral zkušenost jako kosatník a poté kormidelník na pirátu, a to až do roku 1965, kdy mu otec koupil finna. Této třídě pak zůstal věrný po 31 sezon, z nich v letech 1969-91 jako člen reprezentačního družstva. Na finnu zvítězil čtyřikrát v Čs. poháru (1970, 1972, 1982, 1990), třikrát na Mistrovství ČSR (1970, 1974, 1982), a v roce 1986 se stal mistrem Československa. Vedle toho získal na republikových mistrovstvích i 5 stříbrných a 5 bronzových medailí. Z řady zahraničních úspěchů vynikají: 4. místo na Schweriner Frühjahrsregatta (1971), 4. místo na Travemünder Woche (1971), 8. místo v Niendorfer Einmannjolle (1979), 1. místo ve Spring Cup Koper v Jugoslávii (1987), 1. místo na Ski-Yachting Resia v Itálii (1990), 1. místo na Alpen Cup v Itálii (1992), 3. místo v International Finn Cup v Itálii (1992) a 3. místo v Mezinárodním mistrovství Rakouska (1995). Od roku 1987 se pravidelně účastní Seniorského mistrovství světa Finn World Masters, na kterém v roce 1988 v Commaciu v Itálii obsadil 2. místo (za tuto stříbrnou medaili mu byl udělen titul mistra sportu) a v roce 1990 v Altenrheinu ve Švýcarsku 3. místo. V roce 1994, kdy se stal členem Jachtklubu Lázně Toušeň, dosáhl nejvyššího úspěchu v témže závodě na Ammersee v Německu, kde zvítězil a byl prohlášen mistrem světa.

[P. Drábek: Mistr světa v Toušeni, TOK IV, 1995, s. 2, s. 19; P. Drábek: Jachtklub, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 36-42; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 56]

Jaroslav Pušbauer, MUDr., lékař, hokejista
* 31. 7. 1901, + 6. 6. 1976, vystudoval stomatologii a jako zubní lékař se jí profesionálně věnoval, současně však byl i nadšeným ledním hokejistou. První mistrovská utkání hrál v B. Z. K. Praha, poté krátce v SK Slavia Praha a v AC Sparta Praha. Od 1927 byl kmenovým členem LTC Praha a obráncem čs. reprezentačního mužstva, s nímž se zúčastnil Zimních olympijských her 1928 ve Svatém Mořici a 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Hrál v reprezentačním mužstvu na sedmi Mistrovstvích světa, při nichž 1933 a 1938 přispěl k získání bronzových medailí (v obou případech v Praze) a na Mistrovstvích Evropy 1932 v Berlíně a 1933 v Praze výrazně dopomohl k získání zlatých medailí a mistrovského titulu. Svou vlast reprezentoval celkem 82-krát a ačkoli působil jako obětavý a bojovný obránce, má na svém kontě i čtyři góly. Od 1939 výrazně pozvedal kvalitativní úroveň ledního hokeje jako trenér a hráč Bruslařského klubu v Toušeni, kterému se věnoval dík svému nedalekému mimopražskému sídlu v Novém Vestci. Současně 1940-42 také hrál za SK Podolí.

[K. Horňák: Slavná tradice toušeňského hokeje / V. Hakl: Mládí usnulo na vavřínech, Svoboda LXXXII, č. 46, 23. 2. 1973, s. 8 (přetisk: Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1992, s. 19); K. Gut - V. Pacina: Malá encyklopedie ledního hokeje, Olympia 1986, s. 357; M. Němeček: Lední hokej, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1992, s. 15; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže, s. 51]

Tomáš Sedláček, plk. int., voják z povolání
* 22. 1. 1882 ve Strakách u Lysé n/L, + 13. 1. 1958 v Toušeni, otec genpor. Tomáše S., pochován na hřbitově v Lázních Toušeni, kam se přiženil za sestrou prof. ing. Jaromíra Jiráka. Jako rakouský důstojník sloužil v Praze a 1911 absolvoval Rakouskou intendanční školu ve Vídni. Za 1. světové války byl odvelen do Haliče, poté do Prizrenu v Kosovu, kde se stal velitelem polní dráhy a zastával úkoly rakouského konsula. Po 1918 byl převzat do Čsl. armády, 1919 se zúčastnil osvobozovacích bojů na Slovensku a jako jeden z prvních čs. důstojníků vstoupil do osvobozených Košic. Po návratu se stal velitelem Hospodářsko-správní akademie, přednášel na Vysoké válečné škole a působil na vojenském zemském velitelství v Praze. Od 1933 v penzi, 1943 vězněn v koncentračním táboře ve Svatobořicích. Souběžně působil od 1918 jako činovník TJ Sokol v Toušeni, kde mj. hrál ochotnické i loutkové divadlo; byl mimořádně manuálně zručný, měl hluboký zájem o historii, smysl pro systematické uchovávání památek, písemností, informací a kroninářských poznámek. V revolučních dnech 1945 jako předseda revolučního Národního výboru zachránil Toušeň před zničením německou zákopovou rotou.

[T. Sedláček: Ze sokolského zápisníku, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 3-5; J. Špaček: Co se dělo na Čelákovicku před 50 lety, příloha Zpravodaje města Čelákovic 1995, č. 5]

Jaroslav Verner, jachtař
* 26. 11. 1964, nejúspěšnější odchovanec Jachtklubu Lázně Toušeň, kde působí od svých dvanácti let. Začínal na nejmenší dětské plachetnici Optimist (Q), pak krátce na jednoposádkové malé lodi pro juniory a mládež Evropa (E) a nyní trvale na fireballu (FB) s několika různými kosatníky. Prvních úspěchů dosáhl na Mistrovstvích ČR - 3. místo (1989) a 2. místo (1990) spolu s Viktorem Tkadlecem, s nímž vybojoval i titul mezinárodního mistra Belgie (1991). V posádce s Radkem Vladykou získal v roce 1992 10. místo na Mistrovství Evropy a 2. místo na Mezinárodním mistrovství Itálie. Společně vybojovali i dvě bronzové a tři stříbrné pozice v Českém poháru a v roce 1995 se stali prvními vítězi Toušeňského poháru.

[P. Drábek: Toušeňský pohár, TOK IV, 1995, č. 5, s. 17; P. Drábek: Jachtklub, Lázně Toušeň - sport a sportovci, OÚ 1996, s. 36-42; J. Králík: Osobnosti sportu v Lázních Toušeni, tamže s. 58]

Vladimír Vít, ing., konstruktér televizní techniky
* 28. 10. 1921 v Popovicích, † 3. 10. 2004 v Lázních Toušeni; po maturitě na brandýském gymnasiu (1940) vystudoval fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze. Jako odborník Tesly Strašnice byl jedním z hlavních konstruktérů prvních čs. televizorů. Je autorem několika čs. patentů a řady hodnotných zlepšovacích návrhů, zasvěceným znalcem předních světových systémů televizní techniky a stálým školitelem domácích i zahraničních specialistů v tomto oboru. Vedle početných studií a článků publikoval o elektronických systémech přenosu obrazu řadu vlastních knih, z nichž závěrečné čtyři svazky představují světově unikátní souhrnné dílo o televizní technice (Synchronizace a rozklady televizních přijímačů 1968, Televizní příjem ve IV. a V. pásmu [s J. Kočím] 1971, Příručka ke školení televizních mechaniků 1972, Školení televizních mechaniků 1973, Školení o barevné televizi 1978, Televizní technika [s kolektivem] 1979, Příprava na kvalifikační zkoušky televizních mechaniků 1981, Základy televizní techniky 1987, Televizní technika (čtyři svazky) B: Anténní rozvody a signálové obvody televizorů 1993, C: Rozkladové a číslicové obvody 1994, A: Přenosové barevné soustavy 1997). Díky ing. Vladimíru Vítovi drží Lázně Toušeň před mnohými velkými městy primát v instalaci prvního televizoru, prvního barevného televizoru, v užívání osobních počítačů, dálkového i satelitního příjmu a kabelového rozvodu televizního signálu (Anténní rozvody a signálové obvody televizorů,1993, s. 201).

[D. Hanuš: Tři žďárské dny, Televize 1983, č. 44, s. 3; J. Králík: Lázně Toušeň - 100 let nové školy, OÚ 1992, s. 196-200; V. Vít: Televizní technika, AZ Servis Praha 1993, s. 201; Vl. Loyda: Hlas domova, Brandýs n/L - St. Boleslav - Čelákovice 1996, s. 89-90; V. Vít: Přenosové barevné soustavy, BEN Praha 1997, s. 724]